Dotek smrti

Držíš mě v náručí,
ptáš se, zda-li jsem unavená,
díváš se mi do očí,
a já nemám sílu ti říct, že s únavou můj stav nic společného nemá.

Hladíš mě po tváři,
kdybys jen věděl, že každý tvůj dotek je pro mě dotekem smrti,
máš horkou ruku, avšak tvůj dotek mne zebe,
pod tíhou bolesti umírám... opouštím zem a mizím směr nebe.

Jsi má smrt, tak chladná a klidná,
jsi jako zima,
jsi jako oprátka, která mě dusí,
jsi jako láska, která už se mi hnusí.

Jsi jako slunce, které rozehřeje led,
jsi sladký jako med,
jsi jako zásah elektrickým proudem,
jsi jako zloděj, který nemůže být usvědčený soudem.

Líbáš mě a odsuzuješ mě k zatracení,
jsem označená smrtí, cesta na záchranu už není,
každý tvůj další dotek na mé kůži,
zanechává krvavou stopu rudou jako růži.

Nevidíš má zranění, to jen já je vidět smím,
jedeš mi prstem po hrdle a zanecháváš tam hlubokou ránu,
o to ať přestaneš tě neprosím,
protože vím, že to zvládnu.

Usmívám se, i když se z mých očí vytrácí život,
má duše odlétá pomalu pryč jako zkušený pilot,
už musím jít, to je poprvé co ti zalžu,
z posledních sil se na nohy zvednu.

Nechci abys věděl, co se doopravdy děje,
nechci abys věděl, že kvůli tobě umírám a se mnou i mé naděje,
dovolím ti ať mne naposledy obejmeš,
tiskneš mě k sobě tak silně a ani nevíš, že mě tím zabiješ.

Vyprostím se z tvého sevření,
a s úsměvem naprostého smíření,
ti řeknu bylo to všechno hezké, ale už se nemůžeme znovu vidět,
řeknu to chladně, abych ti ublížila a měla jistotu, že ti nebudu chybět.

Otáčím se a jdu svou cestou smrti,
ještě jednou se na tebe otočím ale nezamávám ti,
potlačuji slzy,
smrt kráčí vedle mě a šeptá: neboj tvé utrpení skončí brzy...