Dříve není dnes... :( ...

To co dříve bylo, to už není,
ale u mě se nic z toho nemění,
mé city jsou pořád stejné,
nevím jak mám docílit toho, aby to bylo jiné.

Snažím se nemyslet na to,
jak se říká, mluviti stříbro, mlčeti zlato,
ale přestávám to mít pod kontrolou,
chci ti říct, jak moc chci být s tebou.

Tělo se mi svírá,
místo srdce jen prázdná díra,
úsměv na mé tváři nenajdeš,
sranda někdy bolí, tak snad se příště opět zasměješ.

Slzy jsou prý vzácnější než smích,
usmíváme se na každého,
ale pláčeme jen pro někoho,
to co prožívám, je něco jako trest za hřích.

Nemůžu nic, jen plakat večer do polštáře,
a pak přes den dělat ze sebe toho největšího lháře,
všem tvrdím, že se mám fajn,
doufám, že mi po tom všichni pokoj daj.

Ani ty nevíš jak se cítím,
pravdu v sobě dusím,
né že bych chtěla, já však musím,
nechci docílit toho, že všechno ve vteřině zničím.

Pořád si nalhávám, že to co cítím není pravda,
takovýchto lží je plná moje hlava,
nemůžu poslouchat smutný písničky,
jinak by mi začaly téct slzy, musím se držet i u téhle básničky.

Asi je to směšné, ale city umí hodně moc,
na to co cítíš, nemůžeš zapomenout za jedinou noc,
občas bych si to přála,
někdy bych vážně nejradši všechny pocity vytěsnila.

Vzpomínky bolí,
slova, věty, chování to všechno lidi změní,
i já jsem jako vyměněná a nevím jak to skrýt,
budu se muset naučit v mlčení a s bolestivou pravdou žít.

Jak se říká, co není, může být,
u mě to neplatí, já budu asi jen navždy snít,
snít příběh, který se nestane,
vím, že tohle myšlení mě brzy dostane.

Ale je mi to jedno,
alespoň budu s hezkým pocitem klesat na dno,
budu tuhle báseň muset končit,
nechci se dále svými city mučit..... :(