Jizva života

Jdu temnou ulicí,
kolem mě jen lampy zářící,
a můj cíl je někde v dáli,
toho jsem se já a mé city bály.

Mám chuť se zastavit,
ale nevím zda si to mohu dovolit,
a proto se ženu vpřed,
mám strach ohlédnout se zpět.

Bolí mě ty rány z minula,
vzpomínky jsou má jizva života,
jizva velká a bolavá, která se těžko hojí,
mé srdce už se milovat bojí.

Dokonce se bojí lidem věřit,
už nikomu své pocity nechce svěřit,
prchá jako zbabělec,
protože má strach, že na něj spadne klec.

Klec ze které se nedostane pryč,
bojí se znovu zažít chtíč,
bojí se dalších jizev od života,
proto odchází tam, kde se dá začít od znova.

I já utíkám daleko od všech,
a asi nejvíc od toho, co mě trápí ve snech,
nevím kam běžím,
ale vím, že sem už se nevrátím.

To bych radši ze skály skočila,
nebo jakkoliv jinak svůj život skončila,
ale tady už prostě zůstat nechci,
nezvládám už ty kecy.

Každý řeší věci, do kterých mu nic není,
každý si myslí, že mě změní,
ale já se změnit nenechám,
všichni mě obklopujete zlem, a proto utíkám.

Myslíte si, že jste andělé,
že je mi s vámi vesele,
ale jste jen démoni z pekla nic víc,
nevím, co vám na to mám říct.

Nemá ani cenu vám to vysvětlovat,
prostě jsem se rozhodla před vaší nenávistí schovat,
klidně mě za to může zase soudit,
ale moje srdce už vám nedovolím znovu rozbít.

Už žádná další jizva a pocit viny,
už žádné další hrůzné činy,
prostě smůlu máte,
mě už nic neuděláte!