K nenalezení

Už nikdy neuslyším jméno své,
vše co bylo, je ztracené,
stojím tam kde dříve,
cítím jak mě pálí jizvy na žíle.

Došla jsem na konec své cesty,
a konečně přešel strach z prohry,
motýl sedí na mé dlani a říká leť,
opusť se mnou tenhle svět.

Větev růže svazuje mi dlaně,
omotává mi zápěstí,
tyhle jizvy budou na mě,
ach jaké to "neštěstí ".

Smyčka za smyčkou,
rána za ránou,
a šlahoun růže postupuje dál,
svazuje mě jako žal.

Ztrácím se v keři růže,
nikdo mě nenajde, nikdo nic nezmůže,
škubu sebou a osvobozuji se,
takhle neskončím, takhle ne.

Trny po celém těle zabodané,
a zran tečou pramínky krve tmavé,
nejdřív teplá rudá tekutina,
ale po chvíli už přichází zima.

Jdu prostředkem silnice, auta nikde,
asi budu muset vyhrát jinde,
trmácím se lesem na místo své,
na místo vítězné.

Nikdo mě nezastaví,
nikdo nedostane myšlenku z hlavy,
nikdo nezmění mé rozhodnutí,
prostě musím jít, není zbytí.

Další prášek na bolest jako dříve,
pomalu jsem u cíle,
už si to nerozmyslím,
dneska navždy zmizím.

Dnešekem končí kašlání krve,
dneškem končí brání léků, po kterých vám v hlavě nic nezbude,
dneškem skončí všechno,
a já cítím, jak naplňuje mě to...

Daleko od lidí,
na místě, kam nikdo nechodí,
budu odpočívat,
už je čas... začínám zívat...