Kapky vzpomínek

Padá kapka z nebe,
a za ní padá další a další,
když se dotknou mé kůže, příjemně to zebe,
ale budí to ve mně vzpomínky, které mě ještě teď straší.

Vzpomínky ze kterých mě mrazí v zádech,
vzpomínky které berou mi dech,
vzpomínky které už jsou i v mých snech,
kéž by se za tu dobu rozpadly jako mech.

Je to jako včera, co si tu byl se mnou,
ale teď už tvoříš mou minulost temnou,
jsi ode mně tak daleko,
a mne stále bolí to.

Mělo by to všechno dávno fuč být,
ale já se s tím stále nemohu smířit,
pořád mě to mrzí,
všechno mi to hrozně chybí.

Padají z nebe kapky vzpomínek,
a já se ptám, kdo na bolest má lék,
kdo vysaje mi jed z těla,
kdo ti poví, že takhle jsem to nechtěla.

Nejspíš už ti to nikdo nikdy nepoví,
proboha nenávidím všechny ty city rozházené v mém okolí,
nenávidím všechny, co mě nutí abych se smála,
když zrovna uvažuji nad tím, jak mně tíží tvoje ztráta.

Všichni říkají, neboj se, to časem přejde,
tak sakra proč mi to nejde,
proč mi to stále běhá v hlavě, proč to nedokážu zastavit,
vždyť já se nechci stále trápit.

Asi nemůžu mít klid,
asi je to trest můj,
bude se s tím hold muset smířit,
stůj co stůj.

Zvedám tvář k nebesům,
nechávám jí kapkám na pospas,
chtěla bych dát sbohem těm smutným dnům,
chtěla bych, aby se dal vrátit čas.

Udělala bych to všechno jinak... líp,
abych teď s pocitem viny nemusela žít,
ale vím, že se to nedá,
a právě to mi srdce trhá....