Král

Zláká tě pouto emocí,
přemůže tě síla nemoci.
Zahalí tě strach
a promění tě v prach.

Smutkem budeš plakat,
láskou se necháš zlákat.
A s bolestí v srdci
chystáš se utéci.

Bolest nemizí,
smutek přechází v slzy.
A někde v dáli, daleko,
vidíš svobodu vysoko.
Vysoko, převysoko v oblacích,
jeví se síla lásky,
v těch osamělých srdcích.

Běžíš, letíš, plaveš dál,
zlomil ti srdce, ublížil,
ten chamtivý, zlý král.

Běžíš, letíš, plaveš dál,
stále jako by před tebou stál.
Stál a smál se, smál a smál,
i ten strom vedle řeky,
pod jeho moc připadal.

Plamen lásky dohořívá,
mnoho srdcí to tak mívá.
Sám tě vyhnal, sám tě spálil,
tak moc se k činu unáhlil.

Pomněnka už rozkvétá,
a tvá láska odkvétá.
Ptáš se, zvíš se, sama sebe,
jak vysoko je nebe?

Nebe plné mraků,
jak tvé ruce prachu.
Jak tvé tělo tlející,
královy rty smějící.

Smějí se tobě, nevidíš?
Tvé tělo stoupá výš a výš.
Vysoko, až nad mraky,
však i tam jsou bodláky.
Do srdce se zarývají,
jako šípy bez hrotů,
lstivé rty se stále smějí,
nutí lid na robotu.

Díváš se skrz mraky na zem,
pláčeš, truchlíš, svíjíš se žalem.
Ubližoval tobě, ubližuje jiným,
a ty se teď trápíš se srdcem neklidným.

Můžeš mu lhát, můžeš se smát,
ale on bude dál krutě ubližovat.
Jeho sluha přiběhne,
na kolena poklekne.
Oči plné strachu
a ty jsi již v prachu.
Modlíš se, však marně jen,
navždy bude krutá zem.