Jaký býval, jaký je

Plamen lásky dohořívá,
proč to vždy tak kruté bývá?
Z lásky k němu píšeš básně,
náhle vidíš všechno jasně.

Jaký býval,
jaký je,
jak na tebe se díval,
co miluje.

Byl tvůj poklad, je ti hříchem,
ty nikdy nic neřešíš smíchem.
Usměj se, raduj se,
máš svého anděla.
Nemrač se, nezlob se,
takhle jsi to přeci chtěla.

Tvůj anděl rozpadl se v prach,
náhle z něj máš spíše strach.
Je zlým ti pánem,
žhnoucím, řvoucím ďáblem.

Uštědří ti ránu pěstí,
ty stále hledáš záchranu a štěstí.
Tu drahocennou záchranu,
šplhala bys po lanu.
Šplhala a sípala,
aby ses pryč dostala.

Proč ti srdce tluče stále,
nikomu už nepatří.
Čekáš jen, kdy zastaví se náhle,
nikdo už tě nespatří.

Srdce získáš,
svoje dáš…
On ti ale život zkrátí,
s tvým srdcem už se nevrátí.

Miluješ ho?
Nedělej to.
Ztratíš ho
a bude ti to líto.

Lásku nekoupíš,
lásku dostaneš.
Srdce zarmoutíš,
jinde se ocitneš.

Nedá ti lásku,
on ti ji ukradl.
Jsi jen loutka na provázku,
kdo ti radu kladl?

Miláček všech bohů,
však tvůj už ne.
Srazil tě dolů,
rána zůstane.

Nepřijde víc,
nejde ti vstříc.
Smutná navždy,
obětí vraždy.

Jaký býval,
jaký je,
jak na tebe se díval,
co miluje…