Ledové srdce

Stojí venku, slunce pomalu zachází,
v hlavě temnou myšlenku, co dělá mu dochází,
les je místo temné,
přesto nemá strach, chce totiž spáchat věci zvrhlé.

V ruce drží nůž, žiletka už mu nestačí,
uvažuje o tom, že si ho do hrudi zatlačí,
chce totiž vyndat z těla své ledové srdce,
chce ukončit svůj život, protože chutná hořce.

Jeho city jsou zmražené,
vzpomíná na časy, kdy bylo všechno veselé,
na časy, které jsou už dávno pryč,
chybí mu ta vášeň a také chtíč.

Chce se mu brečet, ale slzy netečou,
zamrzly jako srdce v hrudi,
smutní před ničím jen tak neutečou,
pořád je to bolí.

Prudce dýchá a má chuť křičet,
ale jediné co mu zbývá je mlčet,
protože neví, kdo je nablízku,
dneska to chce ukončit, a proto nestojí o pomocnou ruku.

Zatím co stojí a přemýšlí,
dívka lesem rychle běží,
hledá ho, chce mu něco sdělit,
nechce mu dovolit se zabít.

Volá jeho jméno,
snaží se ho někde zahlédnout, ale všude je šero,
v tom jako božím zázrakem zahlédne postavu,
rychle přidá do běhu.

Doběhne k němu a jejich oči se střetnou,
nikam tě nepustím, chci být s tebou,
dívá se na ní, ale nic necítí,
ona to však ví.

I ona má srdce jak kus ledu,
říká mu, bez tebe žít nedovedu,
vyhrne si rukáv a na ruce má jizvy a také otevřené rány,
nad hlavou prolétli jim vrány.

Kluk zkoumá její ruku a vzpomíná,
za každou jizvu na ruce ji proklíná,
udělala to všechno jen proto, že s tím začal on,
smutně poslouchá, jak na kostele zvoní zvon.

Je večer 6 hodin,
tak co říkáš, dostaneme se dnes do novin,
dívka vzhlédne od své ruky, po které zase teče krev,
to nevím, ale umřít můžeme klidně hned.

Oba dva se usmějí,
déle už žít nechtějí,
dívka vyndá svůj nůž,
a pak bodnou společně jako jeden muž.

Není slyšet ani jediný výkřik,
protože ani jeden bolest nevnímá,
les se propadl celý do tmy a osvětluje ho jen měsíční svit,
který odhaluje dvě těla nevinná.

Vítr tiše fouká,
sova ze stromu se kouká,
vidí dvě mladé osoby, jak na zemi leží ruku v ruce,
kterým pomalu přestává bušit jejich ledové srdce.