Loutka života

Bez rozumu, bez duše,
bez výrazu, bez srdce,
stres, strach a samota,
bloudí světem loutka života.

Zmanipulovaná okolním světem,
jde napříč peklem,
světlo pro ní uhaslo a její oči slzy roní,
obepíná jí tma, asi už bude brzy po ní.

Život tahá za špagátky,
působí jí bolest, co už nevezme nikdo zpátky,
rány a šrámy na dřevěném tělíčku,
sama na sebe nemá ani chviličku.

A tak se ptám, kdo ustřihne ty provazy co jí vězní a svírají,
kdo mávne kouzelným proutkem, kdo ji zachrání,
kdo jí pomůže uniknout ze spárů života strašného,
kdo umožní jí poznat také něco krásného?

Loutka padá k zemi,
odřená kolínka a hlava směřuje jí k nebi,
prasklý loket a kamínky v ruce,
dělej vstávej! trhá s ní život prudce.

Postav se na nohy, nebo do tebe kopnu,
ihned se zvedni, nebo tě hodím támhle ke kompostu,
loutka poslušně se zvedá vzhůru,
protože doufá, že jednoho dne, někdo ustřihne každou šňůru.

Každou šňůru, co v libovolném pohybu ji brání,
každou šňůru, co do očí jí slzy vhání,
loutka už zase stojí na nohách,
kéž by tak mohla žít v pohádkách.

Ale ona je tady v tvrdé kruté realitě,
žije, nebo spíše přežívá v tomhle světě,
osamocená jako nejmenší hvězdička ve vesmíru,
každý den na otevření svých očíček hledá sílu.

A tak se ptám, proč zrovna jí si život vybral,
proč zrovna jí na svá lanka upoutal,
proč nedovolí jí jít tam, kam by chtěla,
proč tahle loutka, je závislá na někom, aby vůbec existovala?

Tak zraněná jde dál,
krvácí a život jako by se jí smál,
ošoupaná a odřená,
bloudí světem loutka smutná a zlomená.