Můžu...?...

Můžu prosit o malou pozornost,
nebo už toho bylo dost,
můžu udělat něco bez ptaní,
nebo jsou mé myšlenky tebou svázaný?

Můžu něco vůbec říct,
nebo už nemám právo na nic,
můžu žít podle svých představ, nebo ne,
tak sakra dávej pozor, ptám se tě.

Já zapomněla, teď tě nezajímám vůbec,
proč se pořád snažím jako blbec,
díky tobě, přestávám mít svoje city pod dozorem,
smutně stojím sama a dívám se, jak se blýská za obzorem.

Chybí mi v chování ta svoboda,
když se podívám do zrcadla, jako by tam stála jiná osoba,
jsem jako jiný člověk,
který se změnil ze dne na den a né v průběhu let.

Chce se mi brečet a řvát,
bojím se svých myšlenek, tohle nemělo se stát,
nevím, co teď od života chci,
nemůžu spát, děsí mě mé vlastní sny.

Přijde mi, jako by všechno byla lež,
jako by vypadl kámen a kvůli tomu se sesypala celá věž,
trápí mě to,
jenže ty vůbec nic nevíš co?

Přijdu si jako duch,
kterého nikdo nevidí,
v plicích mi nějak schází vzduch,
cítím bolest, ale každý mi můj život závidí...

Jsem jako sníh v létě,
nevídaná věc na tomhle světě,
vždy jsem byla jiná,
ale až teď cítím, jak mě to všechno sžírá.

Přijde mi, že místo srdce kámen mám,
nikdy jsem to nezažila, ale už tu bolest také znám,
bolest která mě ničí,
hlavně protože vím, že mě máš v p**i.

Ano jsem sprostá,
změnila mě tahle doba,
už nejsem naivní, jako když jsem byla malá,
prostě ze mě musí vyjít ven všechna ta zloba.

Řeknu ti to znova klidně,
kvůli tvému chování, brzy skončím na hřbitově,
buď s tím začni něco dělat,
nebo mě nech pořád jen tak do tmy padat...