Nepoznaná...♥

Tak jako se na moři tvoří vlny,
tak jako růže má ostré trny,
tak jako šípy mají špičaté hroty,
tak jako světlo se ztrácí do tmy,
tak jako je dáno, že Země je kulatá a otáčí se kolem své osy,
tak přesně takhle snadno já ztrácím pocit jistoty.

Tak jako gravitace táhne všechny věci k zemi,
tak zhruba stejnou silou jsou moje naděje ve mně uvězněny,
jsou hluboko ve mně uzamčené na klíč, který jsem ztratila,
jsem jiná a teď přišel čas, abych za to platila.

Po večerech chodím s kapucí na hlavě,
oblečená celá v černém.... splývám ve tmě,
kráčím svou cestou a na nikoho se nedívám,
svůj život ve své hlavě na tisíckrát proklínám.

Se srdcem na dlani... tak to už dávno ne,
proč? protože je z kamene,
v mých očích žhnou plameny nenávisti,
nechytám holuby na střeše, ale nemám ani vrabce v hrsti...

Nemám esa v rukávu,
mám jen sluchátka na hlavě a v nich nahlas hudbu,
snažím se přehlušit tenhle svět,
zakrývám jizvy, které už nevrátím zpět.

S tváří neviňátka ale s duší ďábla,
utíkání před problémy je další věc, kterou jsem skvěle zvládla,
dokážu vypnout pocit viny k sobě samé,
ale nedokážu vypnout tu bolest, jenž mě ke dnu táhne.

Kráčím a vím, že jsem ta dívka nepoznaná,
dívka která sama pro sebe pochopení nemá,
dívka která už se nedokáže změnit,
dívka která už nemá chuť si své sny plnit.

Jsem mladá, přesto tak zahořklá vlastním životem,
dívám se na něj a připadám si, jako kdybych stála za plotem,
nebo jako bych byla v kině a sledovala film nepovedený,
stejná zápletka, stejný děj... pořád ten stereotyp, co se nemění.

Když se dívám do zrcadla, nevím, zda-li jsem to já,
a nebo už je to úplně jiná osoba,
tak moc si nalhávám, že je všechno skvělé,
ale moc dobře vím, koho mám za nepřítele.

Vidím ho jen já a nikdo jiný,
bojovat proti němu??? tak to je opravdu nemožný,
má příliš mocné zbraně, kterýma mě sráží na kolena,
už nezvládám bojovat, jsem příliš unavená.

Do toho všeho vzpomínky v mé hlavě,
si se mnou právě dávají rande,
ale já nebyla ta, co je na něj zvala,
já si přála být raději sama.

Sama daleko od všeho a od všech,
cítím se jako snílek uvězněný ve svých snech,
cítím se jako vzduch uvězněný v láhvi,
cítím se jako bez adresáta zprávy.

Cítím se jako motýl, kterému z křídel setřeli pel,
cítím se jako navigace, která nemůže najít správný směr,
cítím se jako prázdná police,
ale přesto se ještě dokážu těšit z maličkostí tak, jako se malé dítě těší na Vánoce.

Tak jako oběšenec lapá po dechu,
tak jako potopená loď jde ke dnu,
tak jako kapky deště vždy dopadnou na zem,
tak já vím, že ještě nejsem úplný blázen...

Tak jako ptáci zpívají,
tak jako žáby vodu hledají,
tak jako mraky se ztrácí z nebe,
tak já vím, že rychle a nenávratně ztrácím sama sebe...

Tak jako každá doba bude na něco zlá,
tak jako housle na sta tisíce zvuků zahrát umí,
tak já vím, že takhle moc se ve mně všechno mění,
a kvůli tomu už to nejsem a nikdy nebudu JÁ....