Nevím

Nevím kudy kam,
už se v sobě nevyznám,
všechno se od základů hroutí,
všechno se sype a bortí.

Nevím, kam se ukrýt mám,
a ačkoliv stále utíkám,
nikde nenacházím útočiště své,
asi už je to se mnou vážně zlé.

Chci se z toho vykřičet,
chci se z toho vybrečet,
chci se z toho vzbudit,
chci se z trosek vysvobodit.

Ale život okovy mi dal,
pevně mě k sobě připoutal,
a mě nezbývá nic jiného než poslouchat,
protože nemám sílu se odpoutat.

Nevím, zda by mi někdo ruku podal,
zda-li by mě někdo před tím schoval,
nejspíš asi ne,
zase to jen na mých bedrech zůstane.

Bude mě to vše tížit,
protože se mě to rozhodlo zničit,
a zatím to vyhrává,
můj ochranný systém selhává.

Chodím s kapucou na hlavě,
cítím se, jako bych ležela v hrobě,
všude chlad a zima,
kéž by ta situace mohla být trochu jiná.

Ale není,
všechna ta bolest mě mění,
ostatní si myslí, že mne mohou soudit,
ale nikdo z nich není schopen mi lano hodit.

Topím se a všichni se mi smějí,
a abych toho neměla, málo cihly po mně házejí,
schválně dělají vlny,
a modlí se, ať už chcípnu brzy.

Jenže já ještě nechci odejít,
chci se ještě bavit, chci ještě žít,
ale na všechno jsem opět sama,
sedím v koutku sžíraná pocitama.

Ptám se proč, ale odpověď mi není známa,
pomalu se propadám do neznáma,
natahuji své ruce, ale stále vzduchem svištím,
mám pocit jako bych se stala podzimním listím.

Vítr si se mnou dělá, co chce,
bůh ví, kam mne odfoukne,
bůh ví, kde zase skončím,
proto se s vámi předem loučím.

Ale ať už budu kdekoliv,
ať udělám cokoliv,
stále budu stranou odvržená,
tajemná dívka osamocená.

Nevím, jak to dělám, že jsem neviditelná,
nevím jak to dělám, že jsem stále opuštěná,
už několik let je to pořád stejné,
a já se ptám, kdy už to vše přejde?

Kdy bude konec tomu všemu,
kdy se vrátím úplně normální domů,
kdy se mi na tvář vrátí můj úsměv,
kdy se ke mně vrátí úspěch?

Tolik otázek a odpověď žádná,
bože proč jsem jak nádoba prázdná,
proč jsem jako tělo bez duše,
proč jsem jako šíp nepoužitelný bez kuše.

Proč ubližuje mi to, co cítím,
proč bolí mě to, co vidím,
proč zabíjí mě chování ostatních,
proč už mi jako dříve nedodává sílu smích?

Proč jsem jako motýl s poruchou křídel,
proč jsem jako smůla na stromě, proč se na mě lepí žel,
proč se cítím jako hvězda, která z nebe padá,
proč si připadám jak můra, která umírá příliš mladá?

Proč se cítím jako stromek na Vánoce,
který někdo pokácí v lese,
a pak ho doma ozdobí, na chvíli ho má rád,
ale zahodí ho ihned, co jehličí začne na zem padat.

Proč se cítím jako medvěd, který na zimu se má ukládat,
ale místo toho nemůžu vůbec spát,
jen leží ve své skrýši a přemítá,
proč tu smůlu zrovna on má.

Proč si připadám jako sníh,
po kterém jezdí děti na saních,
proč se cítím jako kapka vody v oceánu,
proč ležím znavená na zemi úplně bez elánu?

Proč si připadám jako vynechané písmeno ve slově,
proč si připadám jako vynechané slovo ve větě,
proč mi přijde, že štěstí chybí v mém životě,
proč si připadám tak sama na naší přelidněné planetě?

Odpovězte mi prosím někdo,
proč mi přijde, že padám na dno,
a z toho dna nahoru vůbec nestoupám,
proč se cítím, jako když umírám?.....