Pohřební...

Zvony na kostele zvoní,
moje srdce slzy roní,
pláče, protože je zlomené,
pláče, protože ví, že brzy půjde do nebe.

Už nezbývá mi moc času,
smutek tíží každou mojí řasu,
šedivý mi vlasy,
v hlavě ozývají se mi cizí hlasy.

Hlasy které šeptají,
že mě zbaví trápení,
prosím je, ať neberou mi duši,
zacpávám si uši.

Ale nejde se jich zbavit,
tyhle hlasy nutí mě se zabít,
šeptají mi, skoč a nic víc neřeš,
jsi nula přestaň brečet, jsi ubohá, nechápu že vůbec žiješ.

Nenacházím způsob, jak je vyhnat,
všichni se mě ptají co je a já už nedokážu lhát,
už nezvládám na vlastních nohách stát,
zvládám si jen na silnice lehat.

Jsem pro pláč sama sobě,
ale k smíchu jsem asi teď tobě,
mě je to však jedno už,
protože chci poslechnout ty hlasy a vzít si nůž.

Chci to ukončit a proto si píšu verše pohřební,
nečekám, že je někdo z vás ocení,
tak poslouchejte dobře,
nyní vypíšu své hoře.

Žila jsem a často jsem se smála,
jenže na kolena jsem spadla znova,
a už nemám sílu se zvednout na nohy,
a proto poslechnu hlasy a zamířím mezi anděli.

Už nechci snášet bolest, vím jsem zbabělec,
jenže já už fakt nemůžu dál,
kde jsou ty časy, kdy jsi za mnou stál,
už tu nejsi, všemu je konec.

Milovala jsem tě a ty jsi to ani nevěděl,
nikdy jsem ti to neřekla,
až to tu zabalím, nebude nikdo, kdo by ti to pověděl,
za to půjdu do pekla.

Vím, pomáhal jsi mi,
zdály se mi o nás sny,
nikdy jsem ti to nemohla říct,
chtěl si jinou a mě nezbylo skoro nic.

Jen pouhé mlčení,
ustavičné lhaní,
a pak přišli ty hlasy, které mi radí,
které mi nabízejí věci, co mě svádí.

Jsem asi hlupák, že je poslouchám,
ale já už nevím jak dál, světlo na cestě postrádám,
všude je jen tma tmoucí,
a v hrudi mám srdce smutkem a bolestí řvoucí.

Ale to už nevadí,
zítra to tu pro mě všechno končí,
teď je čas na přání poslední,
prosím, nedávejte mi na hrob kvítí pohřební....