Poslední sbohem...

Moje tělo chabne,
můj srdeční sval slábne,
všechno je tak divné,
přestávám tušit, co je dobré a co zlé.

Přijde mi, jako bych došla na kraj světa,
druhá strana už na mě čeká,
bojím se projít,
nechci ještě umřít.

Nemám možnost rozloučit se,
proto píši tohle,
nezapomeňte na mě,
nebojte, vše bude zase dobré.

Zvyknete si na mou nepřítomnost,
život si už stejně určil, že už toho bylo dost,
proto musím sbohem dát,
prosím, nepřestávejte se smát.

Úsměv bylo to, co jsem tolik milovala,
jsem hrozně ráda, že jsem vás všechny poznala,
mrzí mě, že vás opouštím,
ale já už vážně jít musím.

Věřím, že to nebude bolet,
tak přestaňte už bulet,
utřete své slzy, jsou zbytečné,
vždyť všichni jednou umřeme.

Někdo zemře dříve, někdo později,
ale stejně jednou skončíme v rakvi místo v posteli,
to už se ale nikdo z nás nedozví,
jak bychom mohli, když bude mrtví.

Prosím, dejte mě do rakve,
nechci být zavřená v dóze,
chci se rozložit v hlíně,
navždy klidně spočinout, jako na matčině klíně.

Nestresujte se otázkou, jestli půjdu do nebe či do pekla,
může vám to být jedno, jako mě,
ať vás nikdy netrápí depka,
jestli po smrti budu na světle nebo ve tmě.

Žijte dál s myšlenkou,
že ať už budu kdekoliv, určitě mi tam pomohou,
prosím, nedávejte mě na hřbitov, les je pro mě lepší,
jsou tam zvířata a denně tam vítr fičí.

Také tam houby vyrůstají,
a lidé tam častěji než na hřbitov chodí,
pokud se bojíte lesa,
postačí mi klidně louka.

Teď už ale půjdu,
vidím na druhou stranu bránu,
není vůbec děsivá,
naopak to vypadá, že za ní vede cesta příjemná.

Sbohem moji přátelé,
odcházím na místo, kde už mi zle nebude,
budu na vás pozor dávat,
a také z nebe či z pekla budu mávat.

Oči těžknou pod sílou světla,
ruce a nohy se uvolňují vlivem tepla,
přestávám slyšet své srdce bušit,
můj dech jako by to začal tušit.

Nic necítím, .... nedýchám,
nebolí to, přísahám,
už jsem skoro za branou do jiného světa,
mám vás ráda.... sbohem, nová cesta čeká.