Příběh domu

Hustá tma je ve sklepě,
otisky rukou jsou na zdi i na stropě,
baterka svítí,
její svit dobelhá se k rohu ve kterém leží uschlé kvítí.

Hromada květů a věnců jako na pohřbu,
avšak divný šepot narušuje tmu,
pojď ke mně, jen pojď blíž,
ukážu ti svůj život, jestli se nebojíš.

Pojď sedni si sem na židli,
ukážu ti to, co pouze tyhle stěny viděly,
nohy návštěvníka šoupou se po zemi,
rozhodl se odhalit tajné příběhy místnosti.

Usedá a oči se mu zavírají,
místnost se rychle mění,
dvě holčičky schoulené v rohu,
ručičky spjaté, jako by se modlily k bohu.

Tvářičky mají smutné,
v očích se zračí strach,
šatičky celé roztrhané,
a hlásky tiše šeptají, že otec je vrah.

Copak se stalo dětičky,
proč vypadáte takhle holčičky,
nevidí ho, neslyší,
na dveře ze sklepa se dívají.

Dveře pomalu se otvírají,
nějaký muž v nich stojí,
tak dcerušky pojďte si hrát,
já budu doktor a vy mi své tělo musíte ukázat.

Prohlédnu vás, zdali jste zdravé,
tak šup holky, ať už jste nahé,
dívky pláčou, křičí, ať odejde, že si nechtějí hrát,
že jestli na ně sáhne, budou žalovat.

Rozbíhá se a křičí,
na zemi všimne si trubek a tyčí,
chytne tyč a udeří s ní holčičku,
jedna rána stačí a sestra už nemá sestřičku.

Zlomený vaz,
dívky ubrečený hlas,
otec však neváhá a odtrhává dceru od té druhé,
chytá jí pod krkem, strhává šaty a křičí: nevrť se už to bude.

Dívka pláče, naříká,
otec si užívá dál, jeho se ta bolest netýká,
když má dost, pustí jí a odchází,
mrtvé tělo tam nechá, vždyť už mu nic neschází.

Návštěvník se budí hrůzou,
jak tohle lidé dělat můžou,
hlas je zpátky v místnosti a ptá se, zdali chce vidět víc,
nebo už radši nic.

Ukaž hlásku, ukaž více,
baterka zhasla a začla hořet na stole svíce,
návštěvník už zase sní,
dusot na schodech slyší.

Holčička proti němu klepe se,
jen ona tuší, že je zle,
snaží se schovat,
dřív, než to bude muset zažít znova.

Dveře se s prasknutím rozletí,
takhle se zdraví otec s obětí,
pojď ke mně dceruško,
dnes to bude bolet jenom maličko.

Dívka tiše dýchá pod skříní,
jestli ji najde, je zle s ní,
co čert nechtěl... kýchne si,
a je zmařen sen na šanci.

Jde si pro ní, a poté jako včera,
mučí jí až do večera,
dívka krvácí,
chuť žít se jí vytrácí.

Mříže v oknech, na dveřích zámek a klika žádná,
místnost skoro jako duše prázdná,
nikde žádná pomoc, žádná díra kudy by se dalo prchnout ven,
návštěvník zase končí další sen.

Ukaž hlásku, ukaž další část příběhu,
ukaž, co se stalo tomu děvčátku,
usíná a vidí dívku v řetězech,
má roubík na ústech.

Slzy stékají po nahém tělíčku,
muž v dlani drží její malou ručičku,
druhou rukou jí řeže do zápěstí,
jakoby mu to nestačilo, dá jí pěstí.

Dívka v bolestech čeká, až to přestane,
až jeho hraní ustane,
roubík v puse jí dusí,
všechno se jí hnusí.

Ztrácí dech,
krev z rukou obtiskává jak razítko po zdech,
otec jí škrtí pod krkem,
ona umírá a plní se jí sen...

Návštěvník se probouzí, nemůže uvěřit tomu, co viděl,
jak někdo může dělat tohle, aniž by se styděl,
v tom před ním stojí dívka a říká: nebyla jsem poslední,
avšak o nás se už nikdo nic nedozví.

Držel tu po mně spousty dívek,
za každou dívku je v rohu jeden květ,
nikdy ho nechytili, nikdy mu na nic nepřišli,
a tak do své smrti mařil dětské životy.

Návštěvník kouká na ducha dívky,
z očí mu tečou slzy,
mrzí mě to, šeptá tiše stále dokola,
je mi líto každé dušičky, která tady trpěla.

Dívka se usměje, a pak zmizí,
baterka už zase svítí,
návštěvník se zvedá a odejít se chystá,
v tom slyší dívčin hlas, který si o spálení domu říká.

Návštěvník vezme sirky a na stůl je položí,
pak tiše šeptá: buď to ty, kdo tuhle hrůzu ukončí,
odchází a slyší škrtání,
když vyjde z domu, vidí, že oheň si svou cestu sklepem nachází...

Tiché děkování vzduchem znělo,
po pár hodinách vše shořelo,
všechna bolest a utrpení dívek lehlo popelem,
snad jim je teď lehká zem.