Prokletí hřbitova

Mezi náhrobky jít,
neštěstí znamená mít.
Černý havran na bráně sedí,
jen ti, kdož mrtví, tak vědí,
že v půlnočním šeru,
nelžu vám, na mou věru.

Mrtví směji vystoupit
a duši svou zas probudit,
rej ten noční mrtvolný,
krev dát každý ochotný,
měl by býti každý kdož,
přijde, a neptáti se: ,,Proč?"

Černý havran na bráně sedí,
jen ti, kdož mrtví, tak vědí,
po nočním reji v ticha šeru,
zůstalo mnoho na maděru!
Další těla leží kdes,
vprostřed hřbitovní mez.

Havran ví:
- Zítra oni se těž připojí.
Všichni jednou musí odejít,
tihle ďáblové rudoocí se dají rychle zapojit,
do konání Satanova.
Klidu pro ně není možna,
krev, ta životem je jejich,
avšak i ti, kterých,
ostatní jak smrti se bojí,
sami ze slunce strach mají.

Bledé běsy,
procházeje temné lesy.
Rudé oči, zuby bílé,
maso z mrtvol, černé, shnilé.
V ten půlnoční čas,
nevydá nikdo ani hlas!
Řady běsné rozšiřují,
nikdo už je nezastaví.

Vyhýbej se tady radši,
zůstaň doma na polštáři.
Bledá postava v kápi rudé,
ve vteřině uchopí tě,
ni nevíš, jak
a k nim se přidáš!!