Prokletí upírovo

Dopadl měsíční svit,
na toho, jež nemůže nalézt klid.
Leží, lůžko to podivné,
ruce na hrudi zkřížené.
Ach, Bože, smiluj se! - rakev.
Na rtu krve pár kapek.
Pod bílými víčky,
rudé oči, jak klíčky,
k srdci tomu černému.

Prokletí jiné jeho jest,
nikdy nepřijme již křest.
Bůh svou tvář odvrátil,
a tím je všechny zatratil.
Bez duše a srdce černé,
líce jak sníh jsou bledé!
- Jediné, co pozřít smíš,
krev! A vše, co kdy uvidíš,
smrt jen musí to být!

Na svatou půdu více již nesmíš vstoupit,
a boží plamen navždy bude tě pálit,
tvým lůžkem, buď bedna, kam tě uloží.
Jediné, co dobře ti poslouží,
nechť jest to temný strach
a v černé kápi ten vrah!
Nikdy klidu nedojdeš,
ni vlastní rukou nezemřeš!

Toť rozsudek můj, toť prokletí tvé.
Upíre! -