Psycho...

Před zrcadlem dívka stojí,
sama sebe už se bojí,
myšlenky černé jako uhlí,
padá k zemi, její vlastní nohy jí už neudrží.

Červená gumička na ruce a pod ní se rána hojí,
osamělá duše, co se dál žít bojí,
schoulená do klubíčka snaží se před vším skrýt,
snaží se najít důvod, proč navždy neodejít.

Proč? Sama sebe se ptá,
zkoumá své tělo, na kterém už jizvy nikdy nespočítá,
každá jizva skrývá bolest svou,
a v hlavě hlasy, co do pekla ji zvou.

Už dál ne, už nemohu, šeptá tiše,
bere tužku papír, a pak píše,
omlouvám se, nechtěla jsem,
snažila jsem se každý den.

Avšak snaha neměla úspěchu,
jen v řezání a v práškách našla jsem útěchu,
mrzí mě to opravdu,
ale další nový den už fakticky nezvládnu.

Moje síla dochází,
moje naděje odchází,
smrt kolem mě obchází,
a já už si přeji chvilku, kdy budu moci říct, že mi nic neschází.

Už je to dávno, co spolykala prášky a nic se nestalo,
ani špatně jí nebylo,
už je to dávno, co se začala řezat,
už je to dávno, co zkusila přestat.

Už je to dlouho, co kašle krev,
už je to dlouho, co nesnáší tenhle svět,
už je to doba, co chtěla ze srázu skočit,
už je to dávno, co chtěla sama sebe zničit.

Po večerech se bojí spát,
trápí jí, o čem se jí zase bude zdát,
ve snech všude smrt, bolest a utrpení,
nemůže před tím utéct, je jako ve vězení.

Bojí se usnout, i když by tak moc chtěla,
snaží se být vzhůru, avšak životem je unavená,
leží a slzy jí tečou,
protože ví, že před osudem lidi neutečou.

Dopisuje poslední řádku,
a cítí se jako osoba, co zaplatila poslední splátku,
utře si slzu a přečte svůj dopis,
teď už je definitivně na odpis.

Už nechce další doktory,
už nechce chodit do školy,
už nechce nic,
jenom věčný klid.

Váhá jestli ano nebo ne,
je jí ze všeho zle,
v jedné ruce žiletku ve druhé prášky,
v hlavě myšlenka jestli vrátit dar života zpátky.

První prášek, první říznutí,
bolest necítí,
už je zvyklá z minula,
kdy s rukou od krve na zemi ležela.

Nebrečí,
nekřičí,
neběduje,
jen čeká a doufá, že smrt si zamiluje.

Už polyká pátý prášek a rozhodně není poslední,
ruka celá rozřezaná, ale ještě nekončí,
vidí mžitky před očima,
ale jinak žádná změna.

Pokračuje dál a dál, nepřestává,
ruka jí ochabuje, ale ona se nevzdává,
hluboké rány ze kterých tečou proudy krve,
tady máš životě, ty ubohý zmrde.

Už nebudu hrát tvou hru osude,
už nic podle tebe nebude,
za chvilku je konec, říká s úsměvem,
pomalu přichází noc a končí den.

Leží v krvi,
má modré ruce, nohy, rty,
ale stále je při vědomí,
jenže to se pomalu mění na bezvědomí.

Z posledních sil si do ruky vyryje srdce,
jen ona ví, že je to tajný symbol, tajný znak,
pak spolkne prášek poslední a je volná jako pták,
konečně spí sladce...