Řekni proč!

Jak je možné, že ti nevěřím,
jak je možné, že k tobě už skoro nic necítím,
proč o mě ostatní ví víc,
víc než ty, netušíš vůbec nic...

Připadá mi, že láska uletěla pryč,
mám pocit, že jsi ztratil od mého srdce klíč,
klíč který našel někdo jiný,
proč mi přijde, že už jsme si cizí.

Kdy přišel ten den,
kdy jsi na mě zapomněl,
proč mám chuť uříznout si uši,
a přestat poslouchat tvé řeči.

Tvoje trapné výmluvy,
i děti si lepší vymyslet umí,
řekni mi, proč mi přijdeš jako lhář obrovský,
copak nic nevidíš, nebo jsi snad tak dutý?

Nevěřím tomu, že nemáš čas,
kecáš mi znovu zas,
fotky mluví jinak,
tak ze mě přestaň blázna dělat.

Užíváš si beze mě,
a já se zatím topím ve tmě,
všechno ti přijde skvělý,
ale mě už půlka srdce chybí.

A ta zbylá se snaží zachránit,
ale pomalu a jistě zabíjíš v ní i poslední cit,
přestaň slibovat věci, které nikdy nesplníš,
akorát mě tím zabíjíš.

Neprosím tě o tvé city,
chci slyšet alespoň kousek pravdy,
vše mi přijde jako chyba,
o všechno jsi mě připravil, už mi toho moc nezbývá.

Ptám se pořád dokola,
zdali jsem to takhle chtěla,
nevím, jestli je chyba na mé straně,
ale bojím se, že brzy budeš muset žít beze mě.

Mám chuť začít znova,
abych nikdy nemusela psát tahle slova,
ale už je pozdě něco změnit,
kvůli tobě mám chuť se zabít.

Nežertuji, myslím to všechno vážně,
každý den ve mě ubývá kousek vášně,
co k tomu mám víc říct,
láska není bez hranic.

Je to krutá svině,
která se tváří nevině,
nutí tě pochybovat o sobě,
hledat odpověď na otázku : Kdo je na vině?

Lásce už pomalu nevěřím,
přemýšlím, že už jí nikdy své srdce nesvěřím,
stejně za chvíli žádné mít nebudu,
navždy z tohohle světa uprchnu.

Budu daleko od tebe,
nikdy už nezničíš mě,
nebudeš mít příležitost,
protože si myslím, že už toho všeho bylo dost.

Na našem semaforu lásky, svítí červená,
cesta na záchranu je zavřená,
v našem vztahu stojí stopka,
a na mé city už čeká hrobka...