Říkáte...

Skoro všichni mi říkají,
že láska nebolí,
to jí asi ještě nepoznali,
asi se ještě nespálili.

Říkáte mi, nebuď smutná, vzchop se,
ale přitom nevíte, že jsem teď na dně,
říkáte mi bojuj, ale já sílu postrádám,
jsem sama a už to celkem nezvládám.

Říkáte, vypadáš, jako by si chtěla brečet,
říkáte, vypadáš, jako bys potřebovala křičet,
máte spoustu řečí, ale nikdo z vás nepřijde,
nikdo z vás mě neobejme.

Říkáte, že to přejde,
ale vůbec nevíte co se děje,
nevidíte moje tělo jak v bolesti se svíjí, jak se v křečích chvěje,
nikdo netušíte jaké to je, když nadechnout se nejde.

Říkáte mi, jak mám vypadat,
říkáte mi, jak se mám chovat,
říkáte mi, co mám dělat,
co kdybyste se šli radši někam schovat.

Říkáte mi, ať se usmívám, já ale přetvářku nechci,
všichni máte jen chytré kecy,
nikdo z vás však nekoná, nikdo z vás nic nečiní,
říkáte, že jste v tomhle bezmocní.

Říkáte, jsme tvoji kamarádi,
ale zatím si jen hrajete na to, jak moc mě máte rádi,
když nejsem s vámi, jsem ta největší svině,
ale hlavně že za mnou lezete, když je vám mizerně.

Hlavně že chcete pomoc se vším možným,
ale je vám absolutně jedno, když se trápím,
to přece není důležité, to je jen pouhá prkotina,
vážně na vás a vaše kecy nikdo nemá.

Říkáte, že jsem taková a maková,
říkáte o mě, že jsem strašně zlá,
všichni máte spoustu řečí, spoustu rad,
jsem zvědavá, kolik z vás bude u mě, až budu umírat...