Skleněné slzy

Byl jeden chlapec, který skleněné slzy ronil,
po lásce a životě toužil,
byl milý, hodný avšak smůlu měl,
nikdy nepoznal ani nezažil to, co chtěl.

Nemohl mluvit, tenhle dar mu nebyl dán,
v srdci smutku širý lán,
před kterým utéci nemohl,
navíc nebylo kam by utekl.

Jen tiše stál,
čekal co bude dál,
jen jeho oči upřímné,
odkrývali jeho srdce bolavé.

Jen jeho oči modravé,
ronili slzy skleněné,
které když dopadaly,
o podlahu vždy zacinkaly.

Byl to bolestný zvuk,
bylo strašné dívat se, jak je smutný tenhle kluk,
s jeho žalem jsem soucítila,
proto když mě prosil, jeho poslední přání jsem vyplnila.

Chtěl abych o něm báseň napsala,
a navždy ho tak zvěčnila,
alespoň malý zápis, malý krok, kterým se o něm někdo dozví,
jeho konec mě strašně bolí.

Za těch pár let se totiž mým kamarádem stal,
škoda jen že si život vzal,
škoda že se rozhodl jít,
škoda že se rozhodl umřít.

Jednoho dne, kdy opět slzy ronil,
napadlo ho, jak by se toho všeho zbavil,
smutně se podíval na svého kamaráda vrabce,
pak se na něj usmál sladce.

V jeho očích jasná prosba byla,
prosba která tohle všechno ukončila,
vrabec se proti němu rozletěl a pak bylo slyšet praskání,
bylo slyšet skla lámání.

A pak se krásná tabulka s mým kamarádem rozbila,
jejím rozbitím jeho existence skončila,
rozsypal se na tisíce kousků,
nikdo už dohromady nedá tuhle skleněnou tabulku.

Nikdo už nebude moc poznat tohoto chlapce,
který vrhal prasátka na zem, když svítilo slunce,
nikdo už ho neuvidí,
protože až se střepy zametou, bude všem cizí...