Smutný stín

Plahočí se světem stále sám,
bez tváře ... zůstává nepoznán,
bez povšimnutí, bez pochopení,
je smutný, protože s ním nikdo není...

Neví co je láska, zná jenom temnotu,
stydí se sám před sebou a občas skrývá svou nahotu,
často mizí za stromem,
a když zapadne slunce, pohltí ho zem.

S raním sluncem je zase zpět,
zde kde je krutý svět,
zde kde nikoho nezajímá,
zde kde ho nikdo nezná.

Každému je nablízku,
když se směje, pláče, tančí... prostě je tu,
je s každým v jeho chvílích života,
ať už je pátek nebo sobota.

Tenhle temný smutný stín,
trápí hodně velký splín,
neumí mluvit, neumí se smát,
nikdo mu nikdy neřekl: mám tě rád.

Smutně sedí pod lampou,
zoufá si a chce ať tyto chvíle pominou,
letí roky,
ale nikde nejsou slyšet blížící se kroky.

A jak elektrické šoky, které prodlouží život tvůj,
i on tu musí zůstat sám, stůj co stůj...
není úniku za světa,
tíží ho celá tahle modrá planeta.

Jenom tenhle stín zná konec světa,
jenom tenhle stín ví, jak chutná každá věta,
už jich slyšel strašně moc,
a kam že se uchyluje, když je noc?

Zmizí ve tmě tmoucí,
jeho oči jsou smutkem žhnoucí,
v noci dělá tolik dobrých skutků,
ale pořád žije ve smutku.

Nedá se tomu ani říkat život,
tohle je pouhé přežívání,
takhle přežívá od zatmění do svítání,
a vše je pro něj jak ostnatý plot....