Srdce z kamene...

Nosím v hrudi srdce černé,
všechno v mém životě je temné,
srdce mi zkamenělo, aby přestalo bolest cítit,
a já se stále nemohu dovtípit...

... dovtípit se toho, co se stalo z mého života,
proč mě, přestože mám srdce z kamene, svírá samota,
proč řeším to, co by mi mohlo jednou pro vždy být,
proč si přeji další šanci začít žít.

Proč si přeji začít znova,
proč je ve mě taková zloba...
proč mi slzy tečou po tvářích,
proč mám chuť si vyrvat srdce z hrudi za každý můj hřích.

Proč mi po hlavě psychopatické myšlenky běhají ,
proč mě moje slova, věty, činy sžírají,
proč mě bolí ten kámen v hrudi,
už dávno by měl být na cit chudý.

Proč ležím v posteli a nemůžu spát,
proč se pořád sama sebe musím ptát,
zda-li jsem se změnila,
nebo jsem jenom vážně pitomá blondýna.

Nesnáším tyhle stavy,
nemůžu z nich jíst, asi padnu hlady,
před očima mžitky, začínám mít haldy,
stojím před zrcadlem a vidím všechny vnitřní i vnější vady.

Hlas v hlavě našeptává rady, jak skončit tohle trápení,
ale to že mé kamenné srdce začíná cítit, bude asi znamení,
přestože je pořád temné,
něco se změnilo, něco je jiné.

Možná pohled na život,
ale spíš si myslím, že lidi kolem mě staví elektrický ostnatý plot,
nedivím se, patří mi to,
oploťte mě, svažte mě, zabte mě, hlavně zničte ve mě to zlo....