Stále čekám, až přijdeš

Sedím a vyčkávám,
myslím, že se asi nedočkám,
mám už toho všeho dost,
chci za vším spálit most.

Bolí mě celý člověk,
už chci konec,
nebaví mě tenhle svět,
ať už mi zazvoní zvonec.

Proč, ptám se, proč zrovna já,
vždyť nejsem osoba zlá,
nenávidím své myšlenky,
všechno mi připadá jak vzdálené sny.

Pořád si myslím,
že přijdeš, ale asi sním,
denně se mi v hlavě promítá to všechno,
je to jako nemoc, jako čisté zlo.

Podej mi tvou ruku, topím se,
prosím.... bojím se,
máloco mě zlomí,
ale teď mé srdce slzy roní.

Chtěla bych, abys je otřel,
přála bych si, abys přišel,
potřebuji pomoc,
pronásleduje mě to přes den i noc.

Je to jako smrtelná nemoc,
už je toho na mě moc,
sotva stojím na nohou,
kde jsou ti, co slíbili, že mi pomohou.

Nikde nejsou, ale já stále věřím,
že se z toho dostanu,
ale přemýšlím nad tím, že to tady ukončím,
asi přejdu na druhou stranu.

Nevím, jestli ti budu chybět,
až opustím tenhle svět,
jsem obětí svých citů,
nenechají mě v klidu ani ve snu.

Nedokážu se už přetvařovat,
nevím, kam se mám schovat,
a jak se mám chovat,
jsem na dně, není co dodat.

Přestávám věřit, že najdu řešení,
vše mi přijde ztracený,
můj život je zmatený,
jsem v situaci, co křičí, že už se to nezmění.

Nebaví mě to naznačování,
stejně to k ničemu není,
jenom mě to mučí,
smutek mi kouká z očí.

Ten falešný úsměv mě zabíjí,
všechno mě tu ubíjí,
jsem na dně,
snažit se, je už marné.

Už se nedívám dopředu,
vím, že už tu dlouho nebudu,
pořád jen padám na hubu,
já už nemám sílu, zvedat se furt nahoru.

Nikdo mi s tím totiž nepomáhá,
už mě to vše vážně zmáhá,
takže jestli čteš tenhle text,
tak už víš, že chci do temnoty zpět.

Máš možnost, dát mi poslední sbohem,
v tomhle světě,
v téhle době,
už se nikdy nesejdem....