Temný anděl

Říkám si temný anděl, černá křídla totiž mám,
v každém kousku sebe zlobu ukrývám,
vím o každé špatnosti ve světě,
nejsem hodná, tak mě poznat nechtějte.

Denně se dívám na štěstí ostatních, co jdou kolem mě,
přijdu si tu na zemi celkem zbytečně,
skoro všude spousta lásky,
a já jen ze smutku mám vrásky.

Mám skrytá křídla péřová, nikdo nesmí poznat kdo jsem,
snažím se být lepším člověkem,
ale nejde to jsem posel z pekla,
patřila jsem do nebe, ale odtud mě vyhnala jiných andělů pýcha.

Koukám se na svět smutnýma očima a prosím o pomoc,
jenže nikdo neslyší můj hlas, který naplňuje noc,
jsem neviditelná, bezcenná,
ale nejsem bezcitná.

Chtěla bych také poznat to, čemu se říká city,
ale zatím napravuji svoje chyby,
když se na sebe dívám do zrcadla a vidím ty temná křídla,
nechybí mi ta bělost, teď jsem prostě černá křída.

Nikdo si ale neuvědomuje, že život je křehký,
že pro temného anděla, jako jsem já není vůbec lehký,
plahočím se světem jako psanec pouští,
život a osud mě pěkně zkouší.

Chtěla bych máchnout křídly a uletět pryč,
chtěla bych poznat to, čemu lidé říkají chtíč,
nechci jen smutně potmě chodit ulicí, nechci být už sama,
ale nikde nejsem zvaná.

Jsem temný anděl bez domova, jsem bezdomovec,
mám život horší nežli konec,
chodím smutná a otrhaná,
časem už zanedbaná a hodně zmatená.

Vzpomínám si na časy, kdy mě chtěl anděl s bílými křídly,
v ten moment měla jsem alespoň trošku víry,
víry na lepší život, prostě jsem měla kousek naděje,
ale pak mi vyrval srdce z hrudi, jo pohoda přece se nic neděje.

Já jsem přeci jenom temný ďábel z pekla,
já jsem méněcenná holka,
tohle bylo velké zklamání,
a na mé nekonečné cestě další selhání.

Už jsem si zvykla na to, že je život krutý,
že se s nikým nemazlí,
a proto jsem temný anděl, co je smutný,
temný anděl co je bezradný.

Rány osudu mě mučí,
chyby v životě mě učí,
ale stejně mě samota ničí,
prostě ten pocit úzkosti a také zjištění, že nejsem ničí.

Stojím proti celému světu,
vyčkávám na odvetu,
chci se pomstít všem bílým andělům, kteří vyhnali mě z ráje,
jenže nejsem jako oni, tak ať jdou do háje.

Neprosím za odpuštění u boha,
nejsem ještě takhle ubohá,
jen ať vidí, že stále stojím na nohou,
jen ať vidí, že jsem na dně a lidé mi nepomohou.

Jen ať vidí, jak si klestím cestu životem,
jen ať vidí, že válčím s osudem,
protože já se nikdy nevzdám, i když líbám zem,
má křídla nesou všechnu tíhu, bolest světa,rostoucí každým dnem.

Nemám strach chodit po dně,
nemám strach ze života ve tmě,
bojím se jen toho, že vážně nikdy lásku nenajdu,
že sama na vždy zůstanu...

Neodsuzujte mě za to, že se snažím nalézt smysl života,
možná to někdy pochopíte, až poznáte, jak chutná samota,
jak chutnají nenaplněné sny a představy,
jaký vlastně je život bez zábavy.

Jaký je život, když vám na křídla padá déšť a kroupy,
jaký je život, když je každý na úsměv skoupý,
jaké to je, když vás bičují hromy a blesky,
jaké to je, když život není ani trošku hezký....