Ticho

Pod hlínou mrtvola rychle tlí,
a na jejím těle těžký kámen spí,
ticho všude v okolí,
koho jen její ztráta zabolí?

Ticho... ta nejkrásnější hudba,
ticho... mocnější než slova,
nikdo ji nehledá, nikomu nechybí,
a tak i ona jako kámen tiše sní.

Mrtvá přesto s plným vědomím,
ani ty, ani já smrt vybrat si neumím,
leží, bolest necítí,
jak by mohla, když už je rok po smrti.

Srdce netluče, ale v mozku běží vzpomínky,
čas neubíhá, neboť nemá hodinky,
od mala až po dospělost, běží její život jako film v kině,
nejdřív chovaná v náručí, pak zavražděna bídně.

Teď už ví, že vlídná slova nepomohou bláznovi,
teď už ví, že né vždy se dá zvednout na nohy,
nyní už ví, že snaha a všechny dobré činy,
nebudou nikdy v prospěch člověka započteny.

Nyní ví, že každý vidí jenom chyby jedince,
a to je důvod, proč dotlouklo její srdce,
snažila se pomoci pouze,
a místo vděčnosti musela umírat dlouze.

Blázni jsou jak namalovaný úsměv klauna,
pomáhala všem, ale zemřela sama,
všichni se otočili, když je v nouzi volala,
všichni dělali, že nevidí, když plakala.

Střídá se večer a noc,
kámen jí tíží stále moc,
ale ona už nemá city, aby cítila,
všechna dobrota a láska po smrti dávno zmizela.

Vnímá jen chlad hlíny a brouky kolem,
kteří živí se jejím tělem,
vnímá jen ticho a nic více,
dávno je chladná a pohaslá jako svíce.

Střídá se jaro se zimou,
ale pořád nikdo nehledá dívku nevinnou,
střídá se jaro s létem,
a její vrah si klidně dál chodí světem.

Uběhl rok a ona stále uvězněna mezi životem a smrtí,
mrtvá navenek, ale živá v duši,
uběhli dva další roky a všechno beze změny,
takhle to chodí... všichni hodní lidé zůstanou vždy zapomněni.

Ticho... jen vítr smuteční píseň zpívá,
ticho... a jen smrt se smutně dívá,
život není jako v pohádce,
život je iluze založená na lži o lásce.