Trosky mého života

Všude kolem mě zdi a na nich jména, nápisy,
spousta jmen lidí, kteří se dávno rozešli,
a pak jsou tu trosky,
které uvidíš jen v mém srdci.

Usmívám se, abych zakryla smutek,
všechen dobrý pocit uvnitř mě se dal na útěk,
už ho nikdo a nic nezastaví,
vše uvnitř mě se hroutí.

Připadám si jako zvíře, v kleci zavřené,
přijde mi, že je všechno dávno ztracené,
sluchátka na uších, abych přehlušila okolní svět,
a rámus praskajícího srdce, které nikdo dohromady nedá zpět.

zavírám oči, abych zabránila slzám téci,
chtěla bych před tím vším utéci,
ale zatím si na drsňačku hraju,
a nalhávám sama sobě, že to zvládnu.

Ale opak pravdou je,
utíká ode mě veškerá naděje,
bojím se lidí,
mám strach že mi zase ublíží.

Ale přesto jim pomáhám,
i když sama na dno klesám,
nečekám, že mě pochopí, nečekám že mi pomohou,
vždy si nechají pomoci a pak bez poděkování odejdou.

Nestojím o dík ani o vděčnost,
ale jen mě bolí ta skutečnost,
že místo toho, aby se ke mně chovali hezky,
šíří o mě falešné kecy.

Nevyčítám vám to, protože vím, že nemáte co dělat,
také vím, že vždycky je lepší někoho soudit, než v něm dobro hledat,
možná vypadám, že jsem si zvykla "přátelé",
ale uvnitř sebe necítím se vůbec vesele.

Když se dívám do zrcadla,
říkám si kdo je tahle holka,
kam se podělo mé štěstí,
odraze kdo sakra jsi?

Jsem jiná,
sama pro sebe jsem nepoznaná,
nevyznám se v sobě,
v hlavě mám myšlenky na to, jaké by to bylo ležet v hrobě.

Často chodím do lesa,
abych se před všemi skryla,
lehám si na louku a představuji si, že je to silnice,
bože vyžeňte tyhle myšlenky z mé palice.

Nechci je tam mít,
chci zase normální život žít,
tak nechte mě všichni být,
přestaňte mi ubližovat a já už nikdy nebudu nic víc chtít....

Nechte mé trosky života, aby se znovu dohromady daly,
aby se zdi, které spadly znovu postavily,
nechte mé srdce, které praská,
ať znovu pozná, že existuje i láska.