Usmívej se!

Je mi mizerně,
cítím se zmateně,
mám zmatek v hlavě,
srovnat ho se snažím marně.

Bolest v srdci mě mučí,
a tichý hlas našeptává mi do uší,
notak holka usmívej se,
musíš všem dokázat, že ti není zle.

Vím, že má pravdu,
protože vysvětlovat co mi je, ostatním fakt nezvládnu,
jsem ráda když se držím sama před sebou,
prosím mé srdeční komory, ať mě nezebou.

Prosím sama sebe, ať zahodím naději,
ať zase zmizím na místo, kam ostatní nesmějí,
na místo, o kterém vím jenom já,
na místo, kde můžu být svá.

Prosím, ať už to přejde,
ale zapomenout nejde,
z jedné strany jsem za to ráda velice,
ale z té druhé mi to rve srdce.

Bože ať už to zmizí,
ať už jsou mi city cizí,
nevím jestli mám utéct nebo zůstat,
kéž bych se před tím mohla schovat.

Jenže to se nedá,
na můj život prach sedá,
jen bolest mě od země zvedá,
a srdce si cestu na záchranu hledá.

Připadám si jako pampeliška, která nejdřív vykvete,
ale postupem času jí vítr na všechny strany odfoukne,
připadám si jako medvěd, který se na zimu ukládá,
na chvíli ve mně všechno usne, ale po probuzení moje tělo nezvládá.

Cítím se jako nestálé počasí,
všechny nálady, pocity se ve mně často mění,
upřímně mě nic netěší,
jsem vydeptaná a všechno mě nudí.

Ztrácím se v mlze,
ztrácím se v nenaplněné touze,
mizím, ale sama nevím kam,
temnotou se proplétám.

Sluníčko pro mě nesvítí,
srdce si zkouší hrát na to, že nic necítí,
ale nejde mu to,
a kvůli tomu klesá na dno...