Už nebudu...

Už o tobě nebudu psát básně,
musím se vzchopit a pokusit se mít se krásně,
už se nebudu přetvařovat,
už nemusím své city skrývat.

Už nebudu si dělat naději,
už tu nebudu pro ty, co mě ve své životě nechtějí,
už nebudu žít v jiném světě,
opět budu vržená napospas kruté realitě.

Už nebudu se trápit,
ano mrzí mě, že jsem tohle vše musela ztratit,
že jsem musela tomu všemu říci sbohem,
ale nemůžu se stále trápit, jako vdova plačící nad hrobem.

Už nebudu sama sobě lhát,
zvednu se a budu nohama na zemi opět stát,
už nebudu žít v pohádkách,
už nikdy nebudu muset bloudit v tmách.

Už nikdy nebude nic jako dřív,
okolo svých citů omotám si mříž,
vymažu tvé dotyky z mého těla,
zapomenu na to, co jsem vždy tak moc chtěla.

Smažu vzpomínky na chvíle, které pro mě byly krásné,
udělám za tímhle příběhem tečku,
a až to udělám, světýlko naděje zhasne,
poté bude konec všemu.

Už nebudu muset slzy potlačovat,
už se nebudu muset básním svěřovat,
už nebudu muset bolest skrývat,
už se nebudu muset na svůj smutný stín dívat.

Už nebudu muset čekat na to, až tě zase uvidím,
už nebudu muset snít o tom, že tě políbím,
už nebudu nikdy stejná,
protože díky tobě jsem jiná.

Udělal jsi mě lepší,
a to je další věc, která mě ničí,
věc která mi srdce trhá,
ale stále stojím a bojuji, za což jsem na sebe hrdá.

Zamilovala jsem se do tebe z ničeho nic,
nevím proč a ani jak,
jenže teď si přeji, aby to všechno bylo pryč,
ale věřím, že to co se stalo, mělo být právě tak.

Vím, že nezapomenu rychle,
že tě jen tak nevymažu ze svého srdce,
ale přišla jsem na to, že život je příliš krátký na to, abych čekala,
a je jen ve hvězdách, zda bych se jednoho dne vůbec dočkala....

A proto jsem se radši vzdala,
proto jsem se jak zbabělec do skrýše schovala,
proto jsem nechala odejít tohle všechno,
protože mě to začínalo stahovat na citové dno...

Snažila jsem se bojovat jak se dalo,
nemrzí mě to, co se mezi námi stalo,
ale opakovat už to nemůžu,
protože se z toho jinak nevyhrabu...