Už nemohu

Už si s tebou nemohu dál povídat,
nemohu se na tebe podívat,
nedokážu se na tebe přestat usmívat,
došlo mi, že tě nedokážu přestat milovat.

Doufala jsem, že to půjde,
ale citům odporovat nejde,
nedokážu odolat tvému pohledu,
chci ti to všechno říct, ale asi to nikdy nesvedu.

V autobuse se dívám do země,
a snažím se zachytit signál od tebe,
cítím tvůj pohled, kterým se díváš na mě,
a v ten moment cítím, že mě srdce zebe.

Toužím na tebe pohlédnout a říct ti pravdu,
ale je to těžké, jako spáchat sebevraždu,
občas si přeji, abys mě chytil za ruku, ale vím, že to se nestane nikdy,
vzpomínám na všechno, hlavně na mé chyby.

Chyby které si mi odpustil,
ale vím, že narušili naše přátelství,
přijde mi jako bys mě náhle opustil,
a to hrozně bolí.

Volám tvé jméno ze snů,
hledám tvou ruku, když padám,
a v proudu všech těch dnů,
se bojím, že to vážně nedám.

Všechna ta přetvářka,
v hloubi srdce ta porážka,
ten pocit viny,
všechna ta odpovědnost za mé činy.

Bolí mě každá slza, která stéká kvůli tobě,
nechci snášet tu bolest, to bych raději ležela v hrobě,
proč? ptám se proč zrovna já,
proč nemohu být šťastná.

Vím, teď bys měl chytrou radu,
jako vždy, když mě něco trápilo, nebo jsem si s něčím lámala hlavu,
když jsem na střeše stála,
a skočit dolů jsem si přála.

Vzpomněla jsem si na to, co jsi psal,
na to co bys udělal,
v ten moment, kdy jsem stála na okraji,
a připadala si jako v ráji.

Došlo mi, že máš pravdu,
a proto jsem začala bojovat znovu,
dal jsi mi sílu,
energií si naplnil mou žílu.

Mrzí mě, že o tom nevíš,
že vůbec nic netušíš,
ale vím, že mě vždy zachráníš,
nikdy mi neublížíš.

Jsou věci, kterých lituji,
jsou dny, kdy jenom chybuji,
ale pořád vím, že tě vážně miluji,
vím, že tě navždy v mém životě potřebuji.