Už nemusím...

Už nemusím lhát,
už nemusím si na to, že mi nic není hrát,
už nemusím chodit brečet mimo dosah lidí,
už nemusím se přetvařovat, jen ať to tvé oči vidí.

Nemusím už dělat věci,
které dělat nechci,
nemusím se podřizovat,
můžu si cokoliv se svým životem dělat.

Nebolí mě to,
netrápí mě to,
naopak mám po dlouhé době pocit dobrý,
vím, že jsem ti ublížila a to mě mrzí.

Ale ty jsi zabil moje city,
a já pak začala dělat jenom chyby,
poté jsem se začala topit v slzách, které mi tekly,
všechny smutné dny se jenom vlekly.

A každá ta slza, co se z oka hnala,
mě u mého rozpraskaného srdce bolela,
štěstí nahradil smutek, který jsem nezvala,
šance na záchranu, ta se pro mě ztratila.

Moc se omlouvám, ale vážně jsem nemohla dál,
můj cit mi v cestě stál,
srdce křičelo: tohle nechci,
mozek říkal, že to co si říkáme, jsou jenom kecy.

Chodila jsem po dně,
byla jsem zahalená ve tmě,
a mlha mi dělala závoj tmavý,
odpusť, že vzpomínky bolí.

Nikdy nezapomenu, neboj se,
vždy tu budu pro tebe, když bude zle,
budu tu, i když se budeš smát,
můžeš se mnou stoprocentně počítat.