Už nikdy nebudu stejná...

Sedím na schodišti, které představuje život můj,
nejdu nahoru, nejdu dolů,
vnitřní pocit na mě křičí stůj,
já totiž už dál nemohu.

Sedím tak sama,
a vím, že už nikdy nebudu stejná,
bolest mění lidi,
vím, že pro většinu z vás jsem naprosto cizí.

Vím, že někteří z vás ani neví, že existuji,
i já sama začínám pochybovat o své existenci,
pořád se rozhoduji,
a dělám věci, které dělat nechci.

Ptám se sama sebe,
jestli po té únavné cestě na mě čeká nebe,
ruce mě zebou,
myšlenky mi lítají hlavou.

Všechny mé chyby mě teď sžírají,
pocit samoty mě ubíjí,
nevím kam se před ním schovat mám,
už se v sobě nevyznám.

Jak jen vyjádřit co cítím,
když vím, že tě ztratím,
jak jen pravdu říct,
když vím, že dál nebude následovat nic.

Bloudím v kruhu pro mě tajemném,
čekám, že mě klepne každým dnem,
říkala jsem, že se nevzdám,
ale místo spásy... ke dnu rychleji padám.

Je to jako rychlost světla,
a přitom by stačila jedna věta,
jeden pocit, ukrytý v mém srdci,
ale strach mě má ve své moci.

Ve dne úsměv falešný,
pro ostatní nahraný pocit štěstí,
a vnitru bolest, která mě spaluje,
tak už to bývá, když člověk miluje.

Tak už to bývá, když je člověk ztracený,
když všechny jeho plány jsou předem zmařený,
tak už to bývá, když člověk mlčet musí,
tak silná je bolest, když člověk pocity v sobě dusí.

A jediný kdo bojuje slzy slané jsou,
i přes zavřená víčka lehce proklouznou,
probíjí si cestu ven,
kéž by tohle byl jen sen.

Kéž bych neměla strach udělat ten krok, který mě spasí,
který by zabil myšlenek hlasy,
kéž bych ti tohle mohla říct,
kéž bys tyhle verše mohl číst.

Už vážně nemůžu,
vzpomínám jak si řekl, já ti pomůžu,
čím víc se snažíš,
tím víc mě zabíjíš.

Nejvíc bolí ironie,
a k tomu zjištění, že vážně ani netušíš, že se něco děje,
je vtipné, že nevidíš, že něco je špatně,
divné zjištění, že kvůli citům k tobě jsem na dně.

Zasmála bych se tomu, kdybych měla sílu se smát,
křičela bych, kdybych měla sílu řvát,
ale já jen sedím, protože už nemůžu ani stát,
už nedokážu dál tuhle hru hrát.

Vtipné je, že si přeji umřít,
ale když tě vidím, dojde mi, že to kvůli tobě chci ještě žít,
dáváš mi sílu, kterou mi později bereš,
miluji, když se směješ.

Jen v ten okamžik cítím pocit štěstí,
vždycky bych ti nejradši řekla, že tě ztratit nechci,
ale musí to zůstat mým soukromým tajemstvím,
jen já mohu rozhodnout, co teď dělat s tím vším.

Ale zatím,
jsem jak stín,
pomaličku mizím,
ale pořád ještě toužím.

Po čem? to vám nepovím,
tuhle myšlenku nikomu neodtajím,
je pro mě příliš citlivá,
ale co už, řeknu to, prostě toužím být jen tvá. ♥

I když vím, že to nejde,
i když vím, že zapomenout nepůjde,
pořád si říkám,
že přeci jen maličkou šanci na změnu mám.