Ve snu...

Vidím tě,
jsi kousek ode mě,
voláš mne, ať jdu za tebou,
ať ti podám ruku svou.

Avšak já strach mám,
je to tak dlouho, co tě postrádám,
je to tak dlouho, co jsem ti věčné sbohem dala,
a od té doby si mě v mých snech volat nepřestala.

Každou noc jsi v mé hlavě,
nemohu tě vrátit, jsem na dně,
nemohu ti pomoci, není jak,
vždy se vzbudím a vím, že musím vytrvat.

Vím, že to jednou přestane,
že jednou klid v mé hlavě nastane,
dříve to byly záchvaty,
z hrozné bolestné prázdnoty.

Chyběla jsi a chybíš dál,
bez tebe jsem jako bez královny král,
nikdo nevymaže tu bolest v nitru,
nikdo nevymaže skutečnost, že už nejsi tu.

Voláš mě a prosíš, ať jdu za tvým hlasem,
že prý kdo půjde, bude spasen,
avšak já spásu nežádám, nechci jí,
byla jsi slunce, které už nesvítí.

Byla jsi jiskrou, jež vyhasla pomaličku,
vzpomenu si na tebe vždy, když slyším smutnou písničku,
vzpomenu si vždy, když čtu řádky tvých dopisů,
budím se hrůzou, když vcházíš do mých snů.

Měla bych býti šťastná,
avšak nikdo nechápe, jaké to je, když tě volá osoba zesnulá,
nikdo neví, jaké to je, když tě přemlouvá, abys šla s ní,
ve snu se zemřít dá, problém je, že tomu spousta lidí nevěří.

Netvrdím, že tě nechci ve svých snech,
co ale zkusit komedii a né mrazení v zádech,
co třeba nějaké vzpomínky,
místo snů které mi do očí vhání slzy.

Milovala jsem tě a milovat budu i teď,
i přestože nás dělí života a smrti zeď,
nezapomněla jsem a nezapomenu nikdy,
jen tě prosím, nechoď mě dnes strašit do mého snu babi.