Vítej zpět...

Doufala jsem, že už se to nikdy nestane,
modlila jsem se, že to jednou přestane,
věřila jsem, že už se tam nikdy nevrátím,
bože... už v pondělí tam nastoupím....

Všechny výsledky výborné,
přesto vůbec netuší, co se se mnou děje,
tak zdravého člověka prý dlouho neviděli,
no tak mi vysvětlete, proč nemůžu dýchat, proč mě píchá na hrudi.

Řekněte mi, proč bolestí se chvěju,
proč stále hubnu,
proč nemám hlad a jím jenom z principu,
proč mi teče krev z nosu.

Řekněte mi, proč jsem už třikrát vykašlala krev,
vůbec se mi nechce do té nemocnice zpět,
zase být zavřená jako ve vězení,
jak pokusný králík na kterém zkoumají, co mu je a co mu není.

Nebudu zatajovat, že se bojím,
vždyť ani doktoři doteď neví, čemu vlastně čelím,
ten kdo to nezažil, si nedokáže představit ten strach,
tu hrůzu z toho, že budu na hadičkách.

Je mi odporná představa hadičky do krku,
jestli mi ten doktor bude říkat, co dělá, tak to nezvládnu,
upřímně přiznávám, že mi nebudou vadit rentgeny ani kardio,
spíš mě děsí, že nevím, jak tam budu dlouho.

Daleko od domova,
daleko od lidí které mám ráda,
daleko od mé střechy,
zavřená na jednom místě s mými strachy.

Opravdu doufám, že nebudu na pokoji sama,
doufám, že až mě pustí, bude vše v pořádku a nevrátí se mi to znova,
doufám, že přijdou na to, co mi je,
protože jak ne, tak už mi vážně hrábne.

Po dvou letech jsem se to rozhodla říct mamce,
řekla jsem jí, co se mi děje a viděla tak její strach,
stejný pohled jako když mě viděla tehdy v záchrance,
v ten den kdy její oči volali všechny svaté na poplach.

Nechtěla jsem jí strašit, ale už jsem to nemohla tajit,
protože se to zhoršilo a nejde se toho nijak zbavit,
moje stavy se vrací klidně třikrát denně,
třikrát za den jsem v bolestech... jsem na dně.

Klidně jen hodinu sedím bez dechu s pícháním u srdce a klepu se,
všechno mě bolí a já nemůžu ani sevřít ruce,
nohy mě nedokážou unést, protože nemají sílu,
což bych chápala, kdybych byla obézní, ale já stále hubnu.

Obávám se pondělí,
zas a znova budu spát v jiné posteli,
zase mě budou zkoumat a sledovat mé stavy,
a když na nic nepřijdou, podívají se mi do hlavy.

Doufám, že na to, co mi je, přijdou brzy, abych mohla domů,
protože jestli tam budu dlouho, tak to fakt nezvládnu,
už dál nechci a nebudu psát,
akorát mám větší strach z toho co se bude dít a co se může ještě stát.