Vlakové nádraží

I když trpíš a nic neříkáš,
před sebou jenom utíkáš.
Cestu správnou hledáš,
do špatného vlaku nasedáš.

Každým dnem jsi mi více cizí,
tenhle pocit už nikdy nezmizí.
Zřejmě to tak však býti má,
ve dvou jde ale všechno snáz.

Ty jsi mě tu nechal stát,
neumím o nás zase lhát.
Každý večer nemůžu spát,
Byli jsme tři a tak to bude napořád.

Jednoho dne budu i tak šťastná,
budou pryč místa v mém srdci prázdná.
Všechen smutek odejde ze života mého,
a s ním i všechno zlého.

Usínám s bolavou duší,
nikdo to však ani netuší,
jak mi srdce v noci buší,
jako by mne trefili kuší.

Z tváře mé odešla dávná záře,
stojím u opuštěného oltáře,
osamělý jako jsem sama já,
pocit nicoty mě celičkou zajal.

Jsem na starém vlakovém nádraží,
kam moje cesty jenom míří?
Jízdenka zakoupená v paní,
která mi příběh svůj vypráví.

Z lavičky se po hodině zvedám,
život zde navždy ležet nechám.
Vstříc lepším nocím i dnům,
zavírá dveře můj dům.