Zimní snění

Zimní snění

2. ledna 2015 v 13:17 | Iveta Bernadeta Marie | Písně Hradní paní
Zimní snění

Když v míjení je život proměněn,
pak doufání je jasný směr
pro duši Bílou, která bloudí
stále po chodbách chladných.

Od listopadu dlouze střeží
její kroky jenom stěží
vločky, co za oknem se vysypaly
z nebeských líhní krystalových,

aby se Bílé paní vpletly do čekání
dlouhých uprostřed časů zimních
a v procházení chodeb hradních
je jaksi malá nostalgie něčí.

Čí oči zaleskly se a kdo to brečí
opřen o dveře, co zabouchly se
před nosem a jiné chodby prázdně hledí
do svých táhlých snění?

Z hromádky štěstí něčí dlaně vybírají
los za losem a moje touhy
z hradeb letí jako sesuv prudký z lavin,
které zas skryjí hluché údolí,

co zasypané mlčí bíle
a nad ním se rozpustile
vločky zatočí jak prázdné lety
dlaní zkřehlých,

když bílé pásky zaváže jim
vítr přes oči.
Náhle je proměněno všechno
na náruč křehkou,

v níž rozpustí se závoj zimy
a všude kolem roztančí se
němé stíny
poblouzněných vloček,

které skanou, jak ledový krystal
ztuhnou pod závojem Bílé paní,
aby hned přitom zastavily
příval viny,

který napoví mi,
že cosi proměnilo splíny
v bosé nohy,
které klečí u postelí těch,

co Nebe vroucně prosí,
aby se ustrnulo nad tím zpěvem,
který z úst němých zaznívá
nad údolím rozespalým.