Ze života mrtvých

Šla jsem takhle jednou po hřbitově,
byla už tma a náhle zaslechla jsem zvuk,
co se to sakra děje,
co je to za hluk?

Naskočila mi husí kůže,
pryč jsem se rychle hnala,
v tom na zemi uviděla jsem růže,
a ubrány postavu, kterou jsem neznala.

Chtěla jsem se otočit,
jiným směrem jít,
ale něco mi říkalo, ať rovně jdu,
a mě došlo, že tohle jsem viděla ve svém snu.

Vybavily se mi světla,
ale hlavně ta postava, která na mě koukala,
musela vidět, jak jsem se lekla,
klepaly se mi ruce, do rukávů jsem je soukala.

V tom zaslechla jsem mužský hlas, byl milý,
už jsem mu viděla do tváře, ve které byl pohled vřelý,
pozdravil mě,
a začal se mě ptát, co dělám tak pozdě na hřbitově.

Byla jsem tu zapálit svíčku na památku,
protože nedokážu zapomenout na svou matku,
dnes to je 5 let,
co opustila tenhle svět.

To je mi líto,
doopravdy mrzí mě to,
ale neměla bys takhle pozdě v noci chodit po hřbitově,
né v téhle té době.

Nevím, co mi tím sakra říci chtěl,
nestihla jsem se zeptat, protože bránou odešel,
měla jsem chuť za ním běžet a zeptat se,
ale pořád mi hlavou zněla ta změna tónu v jeho hlase.

V téhle době... co je s ní,
takhle pozdě večer... co je na tom zlý,
otázek byla plná moje hlava,
a k tomu se mi do těla zakusovala zima.

Šla jsem domu,
do svého prázdného bytu,
ve kterém byla jenom postel a stůl s jednou židlí,
bože ten kluk byl vážně divný.

Ani se mi nepředstavil,
ale je pravda, že mě něčím okouzlil,
asi ta divná barva jeho tváře,
jako kdyby ho osvětlovala svíčky záře.

Nemohla jsem na něj přestat myslet,
taky mě zajímalo, kam tak rychle mohl zmizet,
něco ve mě říkalo ať se vrátím zpátky hned,
pořád sem před sebou viděla ty oči, které měli stejnou barvu jako led.

Rozhodla jsem se, že své pocity neuposlechnu,
zůstala jsem doma,
jenže on se mi zjevil ve snu,
jeho pohled mi naznačoval, abych zítra přišla znova.

Rozhodla jsem se, že půjdu večer svíčku zapáliti,
a proto jsem zase kolem osmé opustila své živobytí,
šla jsem jako včera,
a že ho potkám, v to jsem doufala.

Štěstí mi přálo,
asi chcete vědět, co se stalo,
takže šla jsem cestou zpátky,
na zemi opět byly růže jako ode mě ze zahrádky.

Bylo to divné, nechápala jsem to ani trochu,
ale dávalo mi to jistotu,
jistotu že ho uvidím znovu,
dřív než dorazím k bráně, a pak se dám cestou domů.

Jednu růži jsem zvedla,
ale pak jsem celá zbledla,
z krásné rudé růže se stala černá,
najednou mi v ruce uschla.

Zvedla jsem oči a on už tam stál,
díval se na mě, jako by se bál,
vyrazila jsem k němu, chtěla jsem pár odpovědí,
a chtěla jsem je dřív, než zase zmizí.

Kdo jsi a co to včera mělo být,
díval se na mě, jako kdybych ho chtěla zabít,
své jméno ti nepovím,
už dávno ho nenosím.

Jak to myslíš,
dřív než jsem to dořekla, pokračoval dál,
ty jediná mě vidíš,
pak zmlknul a já slyšela vítr, který jakoby se mi smál.

Šla jsem směrem k němu a připadala jsem si jiná,
taková nějaká vyměněná,
když jsem se na něj dívala,
hlavou mi prolétla myšlenka, že jsem našla to, co jsem hledala.

Cítila jsem motýlky v břiše,
pousmála jsem se nad tím tiše,
chtěla jsem mu podat ruku a představit se,
ale to co přišlo, z toho se mi udělalo trošku zle.

Moje ruka jeho rukou prošla,
a mě slova došla,
takže už si to pochopila co,
ale neboj se, já ti neublížím zlato.

Jak to že tě vidím a proč tě ve svých snech mám,
proč mi přijde, že tě znám,
proč se tě nebojím,
a proč cítím to co cítím?

Přibližoval se ke mně a já stála jako opařená,
chtěla jsem zkusit něco, o čem jsem věděla, že to cenu nemá,
víš včera jsem to myslel tak, že jsou dušičky a ty nemáš zdání,
co se tu na hřbitově po večerech prohání.

Ani teď bys tu neměla být,
protože vidíš lidi, kteří dávno nemají žít,
vidím tu jen tebe,
nikoho jiného ne.

Ale zítra už ani mě neuvidíš, protože zase zmizím,
ale já tě nechci nechat jít,
jenže já tam, kam patřím musím,
v tom případě nechci žít.

Tohle neříkej ani ze srandy,
pořádně vynadal mi,
a pak se vypařil,
no a mě jen smutek zbyl.

Uběhl rok a bylo opět tohle období,
šla jsem dát matce na hrob kvítí hřbitovní,
jak jsem se tak vracela,
na zemi růže jsem ležet viděla.

Srdce mi poskočilo radostí a víte, co bylo dál,
už jsou to dva roky, co tvoříme pár,
našla jsem způsob, jak se vídat i když nejsou dušičky, což je skvělé,
ale jak se vídáme, to je přísně tajné.

Ano je to duch, ale já ho miluji,
je tu pro mě vždy, když ho potřebuji,
dokonce se ho můžu i dotýkat,
a asi je to divné, ale vím, že bude se mnou, až budu umírat.