Zlomené labutě

Na rybníku v temném lese,
labutí tělíčko se třese,
bílá, krásná labuť, co zlomená má křídla,
tam kde bylo srdce, je teď velká krvavá díra.

Zakrvácené peří, které bylo čisté,
pohled do labutích očí skleslých,
do očí smutných a lesklých,
dívat se na tohle je strašné.

Za tohle může místní pytlák,
každý večer střílí do labutí, nemůže je vystát,
nabije, namíří a vystřelí kulku smrtící,
copak tenhle muž nic necítí?

Směje se když labuť padá k zemi z oblohy,
a když už bezmocně leží ta chudinka, tak jí střelí do hlavy,
bere to jako ušetření,
bere tohle všechno jako potěšení.

Proč to musí dělat,
proč se na něj nikdo neumí hněvat,
tolik zloby co je v něm,
je horší každým dnem.

Snažím se večer číhat v lese na tuhle sketu,
ale vždy jde na jiné místo, k jinému rybníčku na lov,
jeho srdce je jen chladný kov,
mám chuť ho zabít a pomoci tak labutímu světu.

Vždyť jsou to chudinky malé,
jsou tak krásné a něžné,
když zemře jedna, zemře i partner její,
tomuhle se říká láska, tohle je důkaz co láska všechno umí.

Labutě jsou tak kouzelný,
když se na ně dívám, všechny starosti odletí,
ale když je vidím takhle zlomený, tak to bolí,
jsou to ale bojovnice, pořád se snaží postavit na nohy.

Je strašné koukat se, jak padají vysílené k zemi,
už toho mám dost chytím tu svini,
střelím ho mezi oči, stačí jedna rána,
nechám ho vykrvácet za všechny mrtvé labutě, chcípne do rána.

Vím, že je to strašlivé,
ale už nedovolím aby labutě trpěly,
už nedovolím, aby dále umíraly,
prostě už nééé.