Co dělá líný člověk

Líný člověk sedí,
nebo leží,
občas má chuť zvednout šunky,
ale všichni ví, jak těžce odchází se od telky.

Je těžké najít odhodlání,
chce to spoustu trénování,
nejdříve odložit ovládání,
a dát se do zvedání...

Jednu nohu natáhnout,
druhou pokrčit,
pořádně se protáhnout,
zadek vystrčit.

Nádech výdech, pohnout druhou nohou,
ach no to je síla, křečové žíly trnou,
v žilách zase tuhne krev,
jaký by to byl krásný pocit, plácnout sebou zase zpět.

Ach pohovko má,
pohovko krásná,
ty mocná čarodějka jsi,
necháš mě v sobě ležet a posloucháš, jak na teleku křičím nesmyly.

Obdivuji tě, že uneseš mé špeky líné,
začala bych cvičit, ale vím že to nebudu jiné...
první týden sportu, první týden naděje,
ale hned ten druhý... už se se mnou zas nic neděje.

Kdybych pevnou vůli měla,
a každý den si dávala řádně do těla,
to bych zhubla, byla čilejší... ale to chce strážného anděla,
jo mít na váze číslo 50, to bych chtěla.

Jenže sportovat, když běží tak dobrý pořad,
sport, ten člověk musí dělat pořád,
no a mě moje televize nutně potřebuje,
jsem jediná z bytu, kdo jí takhle obdivuje.

Nesmím se na ní vykašlat, ona mi věří, že přijdu k ní zas,
vždycky kolem čtvrté, to je její čas,
to je její pracovní doba,
každý den zas a znova.

Mám jí ráda, tu holku mojí,
kdo by neměl, vždyť kvůli ní jsme všichni tlustí spokojení....
to ona nám ukazuje dobroty a lidi co je vaří,
za deště, za bouřky, dokonce i když slunce září.

Tak já končím svou chvilku, kterou jsem měla věnovat učení,
půjdu k telce a ukončím to mučení,
tak se měj můj sešite práv,
na shledanou a buď zdráv.