Parodie na Polednici

U tabule dítě stálo,
na příklad tupě čučelo,
ve třídě hrobové ticho,
takže bylo slyšet, jak v žaludku mu kručelo.

V poledne v tom okamžení,
bude konec hodiny,
jenže všichni podráždění,
počítají mocniny.

Počítej! tady je fixa ať už je to tam,
spočítej to, nebo ti pětku dám,
žáček stál a pěkně se potil,
pak se naštval a o zem fixu hodil.

V tom učitel se dal do hrozného křiku,
i bodejž tě sršeň sám,
že na tebe puberťáku,
zástupkyni zavolám.

Pojď si proň ty zástupkyně,
pojď vezmi si ho blbečka,
a hle tu letěla do koše,
prázdná flaška bez víčka.

Kdo to hodil, ozvalo se,
hlas zástupkyně se třídou nese,
do háje kde se tu vzala?
nikdo nevěděl, ale prostě ve dveřích náhle stála.

Malá, bílá, tváře divné,
pod kapucí osoba,
bez berle avšak hnáty křivé,
v ruce láhev od piva.

"Dej sem tužku" řekla suše,
a hned něco psát začala,
zběsile psala a pak křikla,
sakra já to zvorala.

Od tabule se sune tiše,
zástupkyně jako stín,
matikář si něco píše,
ona má však žváro v ruce a z úst vyfukuje šedý dým.

A sunouc se zpět ke dveřím, na žáky pohlíží,
běda jak někdo zasměje se jí,
podnapilá zástupkyně se okolo sebe rozhlíží,
všichni sedí bez hnutí.

Když v tom týpek vzadu,
hlasitě se zasměje,
zástupkyně svraští hubu,
a je jasné že pro něj už není naděje.

Tu slyš jedna - druhá - třetí ,
poledne zvon udeří,
klika cvakla, všichni letí,
hlavně honem ze dveří.

Někdo srazil zástupkyni, na zemi tu náhle leží,
na nohy se zvedá stěží,
matikář se jí pomáhá,
a takhle to končí, když někdo pít nezvládá.