Pro všechny prázdné hlavy

Byla jsem sražená k zemi, ale stále stojím,
držíš kudlu v ruce, myslíš, že se bojím,
byla jsem zlomená, ale stále jeden celek jsem,
chceš se se mnou měřit, zneškodním tě pohledem.

Byla jsem smutná, avšak nadále se směji,
takovým kriplům jako jste vy, pouze karmu přeji,
častokrát jsem dělala věci, které nevezmu zpátky,
je zbytečnost, s lidmi jako jste vy, začínat hádky.

Nesnáším vás skety trapné,
jste jako virus,
jste jak mouchy otravné,
váš život je jeden velký humus.

Když vás potkám, zapnu do sluchátek klasickou hudbu,
pak si najdu tiché klidné místo a relaxuju,
moje tělo se musí očistit od vaší špatné energie,
můj mozek si musí přestat říkat, proč tahle bytost vůbec žije.

Snažíte se mne stáhnout na dno,
jenže to nepůjde tak snadno,
nejste moc chytří na to,
aby se vám to povedlo.

Jsem neporažená a zůstanu navždy,
nemáte šanci se mi dostat do hlavy,
zatímco mně stačí jeden pohled a mám vás přečtené,
jste jen loutky duté a srdce máte dřevěné.

Každý den máte jinou masku,
nejradši bych vám dala facku,
ale vztáhnout ruku na někoho, kdo mi nesahá ani po kotníky,
to je jako kdybych chtěla mlátit děti.

Nesnáším vaše hloupé řeči,
hned jak se vám pohnou ústa, vím, že vaše "moudra" slyšet nechci,
mám alergii na vaší přítomnost,
na světě je vás stále dost.

Přijde mi, že vás vyrábí nějaká nepovedená továrna,
co místo mozku vám do hlavy dává balíček s lejnama,
a k němu časovanou nálož, a poté už to jenom lítá ven,
stříká to všemi otvory a špiní to naši zem.

Váš slovník ani nekomentuji,
občas si říkám, kde to žiji,
občas mám chuť se z téhle hrůzy vzbudit, jenže to nejde,
a tak jen tiše doufám, že to časem vymizí a nebo přejde.