Bez lásky

Na vysoké skále posedávám,
do krajiny se dívám,
zaplavuje mě smutek a žal,
můj život už se štěstí vzdal.

Slyším vítr, jak šumí tiše,
slyším srdce, které bolestivě tluče,
slyším ptáky, jak radostně zpívají si,
cítím, jak pomalu vyhasínají mé sny.

Cítím, jak se mé cíle v dáli ztrácí,
zjišťuji, že nemám žádnou šanci,
všechno ode mě utíká, všechno mizí a já mizím též,
postupem času mi dochází, jak moc bolí lež.

Připadám si ztracená,
cítím se zraněná,
bojím se toho, co mám čekat dál,
každý se chová, jako by byl král.

Přitom nikdo nic nevidí,
nikdo nic netuší,
nikdo nic neslyší,
všude je tolik lží.

Každý by se měl starat sám o sebe,
ale tak to není, ubližujeme ostatním,
je mi z toho zle,
protože nevím, co s tím.

Cítím, jak po tváři mi slzy stékají,
cítím jak mě pocity zabíjí,
pomozte mi někdo prosím,
zachraňte mě dřív, než se v slzách utopím.

Obklopují mě stíny,
cítím divný pocit viny,
přestávám si uvědomovat své činy,
bojím se, že už to nebude jiný.

Nebojím se další chyby,
nebojím se slova navždy,
bojím se svých myšlenek,
nemůžu na své rány najít lék.

Toužím po lásce, kterou nemůžu mít,
toužím zase šťastná být,
ale vím, že to co cítím, musím nechat jít,
musím to překousnout, musím zase začít žít.

Musím se naučit být sama bez lásky,
musím si přestat dávat pořád stejné otázky,
musím se smířit s tím,
že né všechno vyřeším.

Musím o tobě přestat psát,
budu si muset na city zámek dát,
musím si uvědomit, že nejsem v pohádce,
že v dnešní době není skoro nic založeno na lásce....