Bolavé srdce

Je dost složitý,
poskládat srdce rozbitý,
je dost těžký,
předstírat, že život je jenom hezký.

Je složité předstírat, že není rozervaná má duše,
je strašlivé dělat, že bolest vůbec nechutná suše,
jsem uvnitř mrtvá,
jsem jako led.... tvrdá a chladná.

Vítr utírá mé slzy, které po tvářích mi stékají,
na ruce hodinky mi tikají,
odpočítávají mi čas, za jak dlouho se zhroutím,
čas kterého se tak moc bojím.

Jednou jsem řekla, že tě budu milovat NAVŽDY,
a tahle věta mě teď dohání a vraždí,
rozbíjí mé bolavé srdce,
teče mi krev, tak na hruď si dám ruce.

Pokusím se to zastavit,
pokusím se bolest vytěsnit,
nejradši bych křičela o pomoc, ale vím, že by mě neslyšel nikdo,
jsem totiž moc hluboko.

Hluboko pod všemi city,
topí mě,
pamatuješ NAVŽDY???
pořád tomu věřím naivně....

Už dost, už nechci víc,
stop už nechci ze svých citů nic,
pozoruji vlak, který se žene dopředu,
a mě nechává a samotnou na kolejích napospas osudu.

Zastávka je tak daleko a já už nemám síly tam dojít,
jsem unavená... lehnu si na koleje,
počkám si, až další vlak pojede,
rozhodla jsem se city zabít.

Stejně už jsem uvnitř mrtvá a je jedno čí vinou,
už žádné vzpomínky.... NAVŽDY dobrou,
jsem připravená odejít,
došlo mi, že nemá cenu snít.

Protože sny se plní jen v pohádkách,
a tohle je krutá realita,
realita založená na falešných hrách, ze kterých mi tuhne krev v žilách,
už dost... házím flintu do žita!