Černobílá faleš

Díváš se na mě,
vidíš můj úsměv, ale nevidíš to co uvnitř sebe mám,
kvůli svým myšlenkám jsem na dně,
svou bolest ukrývám.

Plahočím se tmou,
a říkám si, jaké by to bylo být s tebou,
při každé myšlence,
mě zabolí srdce.

Snažím se potlačit své slzy,
ale bojím se, že mě prokoukneš brzy,
už teď víš, že je něco špatně v mém životě,
když jsem sama, volám tě.

Ale slyší mě jen les a odpoví mi jen ozvěna pouhá,
v každém kousku těla, je skrytá touha,
v každém mém snu, je to, co bych chtěla zažít,
ale vím, že v reálu to nikdy nebude možné prožít.

Snažím se s tím smířit, ale pořád vidím jen černobíle,
čekám, kdy zase budu při síle,
kdy se dostanu z té přetvářky,
kdy skončí všechny radosti náhražky.

Čekám na den, kdy se podívám do zrcadla,
na den, kdy si nebudu připadat tolik sama,
na den kdy se doopravdy usměju,
čekám kdy na to, co k tobě cítím, zapomenu.

Už je to dlouho a ty se mě pořád ptáš,
ahoj, jak se máš?
chtěla bych říct, že se mám mizerně,
že nechci být bez tebe.

Ale ty vůbec nevíš, jak moc se trápím,
nevíš, jak moc se bojím, že tě ztratím,
nevíš, že k tobě chovám city,
ani to, že se nenávidím za své chyby.

Byla jsem ráda, když jsem to zkusila,
ale doteď mě bolí, že jsem to vzdala,
a to jen ze strachu, že bys mě nemiloval,
propásla jsem šanci, kterou jsi mi dal.

Nenávidím se za to,
chci brečet, když mi píšeš zlato,
chci křičet, když píšeš jak se ti líbí jiná dívka,
u srdce mě vždycky píchá.

Toužím po tom, že ti to řeknu,
ale pořád v hlavě slyším větu,
která říká, nedělej to, bude s ní určitě šťastný,
ta holka nepropásla příležitost jako ty.

Proto to asi nikdy neudělám,
zničit ti šanci na vztah.... na to vážně nemám,
chci tě vidět šťastného, i když s nějakou jinou,
jestli ti ublíží, pustím jí žilou.

Když si tak čtu řádky, které jsem doposud napsala,
dochází mi, jak dlouho už jsem se nesmála,
dochází mi, jak dlouho se mi snažíš pomoc,
a vybavuje se mi každá probrečená noc.

Snažím se lhát sama sobě,
ale nezvládám lhát tobě,
vždycky se snažím změnit téma, když se ptáš na to, co mi je,
tahle přetvářka mě asi jednou zabije.

Chtěla bych poslechnout tvoje rady,
a vyřešit tak všechny vady,
často se tě ptám na otázky, o kterých vím že mi ublíží hodně,
ale chci najít důvod, abych ti nemusela říct, co cítím k tobě.

Chodím na místa, kde tě vídám často a doufám, že tě potkám,
doufám, že se jednoho dne dočkám,
pořád si opakuji tu tvojí srandu,
kvůli které bych si nejradši urazila hlavu.

Řekl jsi něco, z čeho jsem byla strašně šťastná,
ale pak zjištění, že to byla sranda....
ještě teď to bolí,
je to jako kdybych si ránu posypala solí.

Pořád si to připomínám a toužím zapomenout,
snažím se ze dna bez tebe zvednout,
přeji si mít křídla a uletět od všeho pryč,
chtěla bych zabít ten chtíč.

Ale nejde to a já ani nechci smazat všechno,
je mi jedno, že pořád budu padat na dno,
protože stále mám ten pocit, který mi nikdo nevezme,
stále mám ty krásný vzpomínky na tebe. ♥