Citová lhářka

Já chci city, tohle jsi mi řekl,
v tu chvíli jakoby mě skalpel do krku sekl,
zastavil se dech,
a sesypala se na mě všechna bolest ukrytá v mých zdech.

Slzy se daly na útěk,
už zase byl zpátky můj brek,
musím už jít, opět další lež,
odpusť prosím, pokud tohle čteš.

Nedokážu říct pravdu,
protože vím, že to nezvládnu,
vždy když tě potkám,
zadržuji slzy, proto jak zbabělec utíkám.

Nezvládám své city,
nezvládám ti lhát,
a všechny mé lži...
musím se jim už jen smát.

Pořád se ptáš, co mi je,
neboj, vážně se nic neděje,
jaká ironie, kéž bys jen pravdu tušil,
smutek svěrací kazajku mi ušil.

Nedokážu se ti dívat do očí, protože...
protože se mi vrací zážitky, které se nevrátí,
je mi ze sebe samé zle,
pomalu mě láska zabíjí.

Snažím se nevnímat bolest srdce,
ale je to jako nemoc, která se mým tělem šíří prudce,
není lék a tak klesám na kolena,
jsem z toho všeho unavená.

Ale pořád mám naději, pořád doufám,
a i když brečím, dopředu se hrdě koukám,
nestydím se za to, co k tobě cítím,
nevadí mi, že si každou další nadějí ublížím.

Nejspíš bych to měla vzdát a zapomenout,
ale vždy když tě vidím,když mi píšeš srdce mě donutí si rozpomenout,
je to můj začarovaný kruh, ze kterého nemůžu ven,
je to horší než strašidelný sen.

Z toho se můžu alespoň vzbudit,
ale city.... těch se nemůžu zbavit,
zkoušela jsem to, ale nikdy to nevyšlo,
budu muset nejspíš začít nanovo...

Ale už dopředu vím, jak to dopadne,
mé srdce se brzy rozpadne,
protože tě potřebuje,
protože tě miluje.

Ale nemá sílu ti to najevo dát,
proto musím tyhle řádky psát,
jinak bych se vážně zbláznila,
protože každá skrytá myšlenka, by mě zabila.

Odpusť mi mou slabost,
nedělej si o mě starost,
protože vím,
že se jednoho dne vzbudím,
a zjistím,
že k tobě už nic necítím...