Její cesta

Zapomenuta v prachu,
plná obav a strachu,
zšedivělá roky,
těžké jsou další kroky.

Odřená kolna,
pořezané ruce,
neprávem souzena,
životem co nechce.

Změněná nenávistí,
padá k zemi jako listí,
zašlapávána vším a všemi,
city má v srdci uvězněny.

Slzy jako drahokami na tvářích,
na ústech falešný smích,
třpyt v očích už vymizel pryč,
svou víru zamkla a zahodila klíč.

Spolka hořkost života a porážky,
snaží se zapomenout všechny urážky,
avšak nic nejde tak snadno,
smrt jí žádá o ruku, ona říká ano.

Dlouhá je cesta konečná,
jde tam, kde už jí nic nečeká,
avšak už není sama,
smrt jí drží svýma kostnatýma prstama.

Ruka v ruce,
dvě nebijící srdce,
avšak síla vztahu mezi nimi,
zanikla bolest i pocity viny.

Síla vztahu zahojila jizvy minulé,
a vzniklo pouto lásky posmrtné,
sice žádné růžové barvy ani brýle,
ale krásné společné chvíle.

Žádné slzy, žádný strach,
pevné pouto, krásný vztah,
vzájemná důvěra a respekt také,
to by do smrti nikdo neřekl že né?

Vzájemná samota vyplnila prázdno,
stačilo tak "málo",
vzájemný smutek vyčaroval radost,
utopil splín a zlost,
stačilo jen přejít života a smrti most.