Lásky se nezbavím

Vím, že mě jednou zabijou tyhle texty,
ale přece jen zapomenout nechci,
vidím to všechno před sebou,
mám chuť rozběhnout se za tebou.

Všemu je konec,
mosty byly zbořeny,
zazvonil zvonec,
a z mého srdce zůstaly jen roztříštěné kameny.

Chci je poskládat,
chci se na nohy postavit,
vím, že už nesmím znovu tu stejnou chybu udělat,
ale zabíjí mě můj vlastní cit.

Chtěla bych být onen chladný kámen, co není schopen milovat,
zároveň bych tě zase chtěla objímat,
chtěla bych tě držet za ruku,
ale to nemohu, a proto si znovu nasadím masku.

Masku která skryje můj žal,
stoupnu si od všech dál,
a to jen proto aby nepoznali,
že stojím zase na okraji.

Jen kousek zbývá, abych se chytila znovu,
jen jedna pusa by stačila, abys mi zase popletl hlavu,
ale to už stát nesmí,
už musím dát šanci štěstí.

Cítím se jak kapka v oceánu,
cítím, že to nemá cenu,
vím, že jsem zlomená,
vím, že jsem ztracená.

Vím, že před tím neuteču nikam,
i když opak říkám,
pořád si naivně myslím, že je to za mnou,
ale stále jdu tou cestou stejnou.

Na té cestě chybí rozcestí,
stále si šlapu po štěstí,
nevím proč to dělám,
asi se nemůžu smířit s tím, že tě vedle sebe nemám.

Ani tě vedle sebe mít nebudu,
asi bych měla dát sbohem tomuhle snu,
snu který se nesplní,
ach jo milovat není jako umění.

Není to tak lehké,
kéž bych mohla vzít štětec a nakreslit jen to hezké,
ale i kdybych štětec měla,
barva by mi stále chyběla.

Navíc nejsem malíř,
za tu hrůzu co bych nakreslila, bych nedostala ani halíř,
a když jo, tak jenom ze soucitu,
tolik bych chtěla dát barvu tvému životu.

Tolik bych si přála nakreslit si křídla,
abych mohla před láskou uletět,
křídla bílá jako křída,
která by mě odnesla na jiný svět.

Kéž by šly city vypnout jako píseň,
kéž by tak šla láska zastavit,
všechna ta strašná tíseň,
by mě konečně přestala tížit.

Kéž by se před láskou dalo schovat,
kéž by šlo city jako horu zdolat,
ale to se nedá vůbec,
připadám si jako blbec.

Protože zase o tobě zase píšu básně,
cítím se mizerně, ale dělám, že se mám krásně,
zuřím, když vím jaká je,
když vím, že si s tebou hraje.

Štve mě, že neví, o co přichází,
štve mě, že se musím tvářit, jako že mi nic neschází,
štve mě, že jsem ještě nenašla způsob jak zapomenout na to,
štve mě, že místo toho abych stoupala, tak klesám na dno...