Miluji, ale musím zapomenout

Zamilovala jsem se do tvých pohledů,
zamilovala jsem se do tvých názorů,
zamilovala jsem se do tvého úsměvu,
ale říct ti pravdu nemohu.

Zamilovala jsem se do tvých nápadů bláznivých,
zamilovala jsem si tvůj smích,
zamilovala jsem si tvůj hlas,
chtěla bych s tebou trávit svůj volný čas.

Zamilovala jsem se do tvého humoru,
ale tyhle city přivádí mě do hrobu,
zamilovala jsem se do tvých rad,
byla bych kvůli tobě schopná porušit jakýkoliv řád.

Jenže vím,
že zapomenout musím,
že musím prchnout, musím se zachránit,
dřív než mě zabije můj vlastní cit.

Ale já nechci odejít,
chci s tebou být,
i když si tím ubližuji,
ale prostě nedokážu zapomenout na to, jak moc tě miluji.

Zkoušela jsem to,
ale nic se nezměnilo,
pořád je vše při starém,
pořád jsi v srdci mém.

V noci nemůžu spát,
z toho co cítím opět nemohu dýchat,
zase další komplikace,
prostě můj život nemůže jít hladce.

Prostě můj život nemůže být sladký,
kéž by alespoň tohle bylo snadný,
ale není,
všechno tohle mě úplně mění.

Když se dívám do zrcadla, říkám si,
holka jsi to ještě ty,
kam se poděl tvůj úsměv a proč tě na hrudi zase bolí,
proč se rány v srdci nezahojí?

Proč mé srdce nejde slepit,
proč se z lásky nedá vyléčit,
proč láska není jako sen, ze kterého se vzbudit můžu,
proč si sakra ke štěstí pravdou nepomůžu?

Ke štěstí... byla by to spíše zkáza,
kdybys zjistil jaká je pravda,
a proto musím zapomenout, musím tě přestat milovat,
jenže zatím nevím, jak to mám udělat.

Proto jen sedím,
a říkám si, co když se zítra do lepšího dne probudím,
ale každý další den je horší,
mé srdce po tvé přítomnost, po tvé lásce touží.

Nejradši bych nic necítila,
nejradši bych si srdce vyřízla,
ale nejde to,
protože tě šíleně miluji, tak je to....