Nalhávám si...

Nalhávám si, že čteš mé básně,
nalhávám si, že mám se krásně,
nalhávám si, že víš, jak se cítím,
nalhávám si toho tolik, ale z tvého života přesto mizím.

Nalhávám si, že to všechno je jen hra,
nalhávám si, jen proto abych zapomněla,
nalhávám si, že je v tobě spousta zla,
ale lhát jsem vážně nikdy moc neuměla.

Neumím lhát osobám, které mám k srdci blízko,
je mi to moc líto,
ale nemohu zapomenout na to, co mi píšeš a co říkáš,
ale přijde mi, že teď před pravdou utíkáš.

Řekni mi prosím, že ke mně nic necítíš,
prosím tě, ať mi ublížíš,
víš stejně dobře jako já, že spolu být nemůžeme,
i přesto že se chceme.

Jenže já odmítám přijmout tuhle skutečnost,
nechci spálit náš společný most,
nechci a nedokážu utišit své city,
tak mi už dokaž, že všechno co píšu jsou chyby.

Prosím napiš mi, ať táhnu,
bude brečet, ale vím, že to pak zvládnu,
zapomenu na tebe pak určitě,
prosím, nenuť mě, zapomínat složitě.

Řekni mi, že pro tebe nic neznamenám,
že pro tebe cenu nemám,
že to co říkám, jsou jen slova,
prosím nechci se trápit stále znova.

Protože mé trápení,
je pro mě jako vězení,
nemám jak se dostat ven,
tak už mi prosím řekni, že mě nemiluješ, řekni tohle jen.

Řekni mi že sním,
že vůbec nic nevím,
že vůbec nemám tušení,
o tom že nejsme spříznění.

Prosím udělej něco,
čím mi dokážeš, že pro mě nemáš znamenat všechno,
čím mi vážně dokážeš,
že ke mně nic necítíš, že mě vůbec nemiluješ.

Přeruš klidně mé psaní,
nadávej mi bez přestání,
udělej už něco, nic ti nebrání,
prosím, chci mít zase klidné spaní.

Zabij mé city k tobě,
ale neptej se mě pak, jak se mám,
protože v tu chvíli, v ten moment, se budu cítit jako když umírám,
počkej až bude zase dobře.

Prosím udělej už něco,
dřív než zničí mě to,
prosím tě, nic víc nežádám,
ale ukonči ve mně ten pocit, že tě postrádám.