Odpusť

Odpusť mi mou pošetilost,
mou pýchu a zlost,
odpusť mi mé chyby,
i mé nesplněné sliby.

Je toho tolik, co bych odpustit chtěla,
odpusť, že už jsem milovat zapomněla,
nejde to, když mám místo srdce kámen,
s mými city je ámen.

S poslední slzou skončí moje cítění,
i lásky růžové vidění,
nastoupí stres a chvění,
protože se vrátím do reálného dění.

Už nebudu zaslepená láskou,
bude to jako, když zavřeš oči,
všechny světla i hvězdy zhasnou,
realita mě bude mít zpátky ve své moci.

Až mi budeš opět říkat lásko, zlato..
neuslyším už na to,
teprve až mé jméno vyslovíš,
odpověď ode mě uslyšíš.

Neptej se mě,
co se děje,
odpověď znát nechceš,
a tomu co nás čeká, neutečeš.

Odpusť, že od tebe odcházím,
odpusť prosím, ale už se nikdy nevrátím,
za naším vztahem zavřu dveře,
uvidíš, bude zase dobře.

Zapomeneš, slibuji,
odpusť, ale už tě vážně nemiluji,
odpusť, že kašlu na tvou snahu,
ale moc dobře vím, že nemáme šanci na záchranu.

Neplýtvej snahou na něco, co zachránit se nedá,
oba víme, že to cenu nemá,
a jak vítr před bouří se zvedá,
i u nás si bouře své místo hledá.

Nedá se to zastavit,
nedá se utéct do místa, kde svítí,
tenhle vztah musí skončit,
protože zvadl jako kvítí.

Odpusť, že tě neposlouchám,
když mi opak tvrdíš,
odpusť, ale já už vážně zájem nemám,
je pozdě, už to nezměníš.

Odpusť, jestli sprostá začnu být,
ale v tomhle vztahu nemá smysl žít,
musíš si to konečně přiznat,
přestaň si už lhát.

Přestaň být naivní,
víš stejně dobře jako já,
že tenhle vztah dobrý není,
uznej konečně, že tohle je poslední chvíle pro nás dva.

Odpusť, že pryč odcházím,
ale u tebe své štěstí nenacházím,
u tebe je jen bolest a smutek,
a já už to nevydržím, volím si možnost útěk.

Uteču daleko od tebe,
odpusť, že se sám budeš dívat na nebe,
odpusť, že ti tenhle text nejspíš ublíží,
ale pravda je taková, že být s tebou mě zabíjí....